Perla a Walerie

Trošku více než obvykle, normální zima ve městě, co si pamatuju, a to už zažívám třetí, tak to je jen trochu chladněji než normálně, všude spíše břečka a bláto a sníh vidíme tak akorát ráno v panorámě na čt2. I když Amála je strašný zmrzlík, kontroluje každé ráno teploměr a když teplota klesne pod deset stupňů, klepe se hrůzou, vykřikuje: "To je samec, holomráz!" a vyhlašuje začátek zimního období, vyžaduje teplé spodní prádlo, no komedie. Tak jí pořídili, aby od ní byl pokoj a aby nezmrzla, obleček, ve kterém se stejně klepe jako ratlík a tváří se, že stejně každou chvíli umrzne. Ale tentokrát nám nějak přituhlo trochu více, fakt mráz, než se navlečou aby s námi mohli jít ven, tak jim to trvá celou věčnost. A tak se rozhodli, že abych se prý nenachladila a nedostala rýmečku nebo nějakou jinou zákeřnou, nebezpečně smrtelnou nemoc, tak mi ten naprosto nevkusný kus hadru pořídí taky. Nelenili, zakoupili a hned to na mě narvali a mysleli si, že snad budu štěstím bez sebe nebo co? No to jsem tedy nebyla, oni si snad myslí, že když budou kolem mě poskakovat a pošišlávat no tobě to ale sluší, princezna, že se z toho po.... a odpustím jim. Nikdy! A do toho ještě zrzavec pokřikoval: "Parádní bundička, zelená je dobrá, já chci taky novou s kožíškem, ta stará je už zcela out, loňský model, já to nosit nebudu". Tak poznali na vlastní oči co to znamená - - tvrdá jak veka - nepohnu se do smrti, dokud ze mě tu příšernost nesundají. A nepohnu a nepohnu. Potupa byla ještě o to horší, že mě v tom násilím vytáhli ven a tvářili se jako nic. Naštěstí jsme nikoho nepotkali, to bych se asi hanbou propadla. Musím to nějak přežít a doufat, že co nejdříve příjde obleva. A musím taky vymyslet jak se jim pomstím.

P.S. Boží mlýny melou spolehlivě, jen jsme přišli domů, páníček něco hledal ve spíži a přitom vyndal krabici s vánočním cukrovím a jak pak spěchal pryč, tak ji nechal na stole. Ano celou jsme ji sežraly a můžou si péct znova. Cha, já jim dám obleček, zkusí si to ještě jednou a uvidí.

Ano, byli jsme tam u toho tyrana zase a začnu hned tím úplně nejhnusnějším, nejodpornějším, nejpodlejším činem, který mi provedli. Normálně mě přivázali venku před hospodou ke sloupu a nechali mě tam asi tak milion hodin samotnou, přivázanou. Úplně samotnou, u sloupu a ještě mi nasadili košík. Po tmě. V zimě. Normálně byla úplně úplná tma a mrzlo, bylo minimálně úplně zmrzlých plus 7 stupnů, holomráz. Mrzavce zrzavce si vzali sebou dovnitř a ještě ho tam nechali na volno. Do konce života jim to nikdy neodpustím. Že jsem se předtím trochu bála prskající klimatizace vevnitř a byla přivázána ke stolu, protože jsem chtěla zdrhnout i se stolem, to je nepodstatný detail, měli jít se mnou ven a být tam se mnou. Ne, oni mě přivázali ke sloupu a zbaběle utekli. To jsou ty jeho cvičitelské metody, prý dlouhodobé odložení a tak podobně, že mi to neuškodí a prý se pak budu na paničku více těšit, se asi zbláznil, asi neví, že jsem dobrman, ten se na paničku těší v kteroukoliv denní nebo noční hodinu pořád stejně a proto ji nikdy neopouští na víc jak dva metry, a úplně nejlepší je když se jí může pořád dotýkat. Ale popořádku, cesta jako obvykle, vyjeli jsme dokonce dříve, aby prý jsme to nemuseli tak honit, takže jsme tam byli úplně první. Páníček byl už od rána doma a balil, takže jsme mu pomáhali nosit věci tam a zpátky, hráli jsme perfektní hru "zakopni o překážejícího psa", ale on potom chtěl změnit pravidla na "nakopni překážejícího psa", tak jsme šli radši spát. Když se někam jede ať jsme odpočaté a plné síly. Amála teda usnula i v autě hned po startu, ale já pěkně přečkala celou cestu v plné pohotovosti a pozornosti, prostě obvyklá písnička, moje písnička, nonstop a zplna hrdla. Přístě prý nepojedu, slyšela jsem něco o umlácení a lopatě. Koho by tak asi cvičili, kdybych nejela, Amála je necvičitelná, ta by ty jejich pokusy netrpěla, urazila by se a stejně by hned zmrzla. Ubytovali jsme se, a hurá do hospody a tam nastala ta výše popsaná podlost. Prskající vzduchotechnika a tak dále, až to skončilo tou mou potupou venku u sloupu. Od rána to mělo obvyklý průběh, výcvik, výcvik, výcvik. Bylo nás celkem dost, různá plemena, někteří velcí, někteří malí. Ale jinak v pohodě, nějaká ta poslušnost, obrany a tak. Zrzavec si hověl pěkně v teple chatky a jako vždycky ty jeho obvyklé výmluvy: "já cvičit nemusím, já všechno umím, mě má každý rád, mě se nikdo nebojí, já jsem milášek, mějte mě rádi, cvičte si toho velkého černého dementa, my aristokrati poslouchat nemusíme, podívejte se jak krásně umím sedni!". I když je pravda, že když Amála slyšela, že hlavní přesvědčovací cvičební metodou je metoda pokrmová, tak začala velmi vážně uvažovat, že by se do toho dala taky a chvíli dokonce vzorně poseděla. Samozřejmě, že ji to hned přešlo, byly to jen plané řeči a vrozená hrdost nebo spíše lenost zvítězila. A to tam dva nádherní chrti s námi cvičili. Šklebila se na ně přes okno a posmívala se jim. Zrzavec mrzavec. Večer byla zase ta stezka odvahy, úplně sama, teda s paničkou na temné stezce v lese a vyčuchat tam velitele. No samozřejmě jsem se ho lekla, kdyby nerozdával dobroty, tak ho snad kousnu. A pak další zrada, v hospodě byla akce, takže psi se mají radši nechat v chatkách. Oni nás tam nechali samotné, zavřené, bezbranné! V hospodě se vyhrávalo, tak snad ani neslyšeli jak brečíme. Co kdyby přišel nějaký bubák! Fakt nemají rozum, potřebovali by cvičit sami. Přežily jsme to, ale o fous, někdo kolem chatky chodil. To by si pak mohli brečet sami, kdyby nás ukradli. V neděli ráno se ještě jako obvykle pocvičilo a odpoledne hurá domů, všechno to dospat. Příště prý nejedem budou vánoce, to je takové to super období, kdy jsou všichni doma furt se něco jí, sem tam zapomenou něco na stole, je to sice malé a strašně sladké, ale správný pes musí myslet na horší časy a dělat si tukové zásoby. Co kdyby je zase napadlo mě někde uvázat a nechat napospas osudu.

Zrada, teror, týrání zvířat! Nebudete mi věřit, co mi provedli, teda nám oběma, ale zrzavec mrzavec se z toho jako vždycky vykroutil. Ale popořádku, při balení a nakládání do auta to vypadalo na úplně normální víkendový výlet, sice páníček vyráběl nějaký ten úvaz s karabinami na konci, aby se prý neutrhla až bude hrůzou zdrhat. A taky pořád mumlali nějaké jméno, Eichler, či tak nějak, no asi nějaký název hotelu nebo penziónu kam se jede. Super, pátek výlet, to mám ráda, hup do auta a s veselou pisničkou na rtech můžem vyrazit. Nevím co jim furt vadí na tom, že jsem muzikální a prostě si v autě zpívám. Mohli by mě přihlásit do té superstar, jsem jasný favorit, je naprosto jasné, že bych vyhrála, když je v porotě Žlutý pes. Takže jako obvykle, panička křičí, Amála to nechápe a krčí se v koutku, já dostávám přes držku vším co je v dosahu a cesta nám vesele ubíhá. Po chvíli jsem změnila taktiku, opravovali tam cestu a pořád nějaké semafory, stáli jsme každou chvíli, při každém zastavení na čevenou jsem se hrnula vystupovat, to se jim taky nelíbilo, a zase - panička křičí, Amála se krčí, přes držku, cesta ubíhá. Našla jsem si novou zábavu, za námi se v té koloně posunoval moc pěkný kamion, a jak mu krásně vrčel motor, vrčeli jsme na sebe navrájem, ohromná psina, bohužel tato moje kratochvíle opět nebyla pochopena - panička ..... Nakonec jsme tam tedy dojeli, normální kemp, chatky atd. Ubytovali jsme se, byli tam ještě jiní psi, Amála se chtěla hned družit, já jsem si říkala, že by asi bylo třeba vyjasnit si, kdo bude šéfem kempu, ale protože jsem zrovna hárala, tak mi ti ostatní psi nějak nevadili. Naopak. I ten Ivo Eichler se ukázal, prý cvičitel, to asi, že si rád zacvičí, když se mu chce. Uvidíme, ráno bývá moudřejší večera. Ráno se teda ukázala jeho pravá tvář, ... on cvičí psy, slyšíte to, on cvičí psy, vyhnali mě na mráz a prakticky nonstop celé dva dny mě tam mučili a trápili. Mě, městského povaleče, copak jsem nějaké služební plemeno, aby mě takhle trápili? Ano Bramboro, jsme dobrmani a to je služební plemeno, nevím proč mě tam nepustili taky, já by jsem cvičila ostošest. No ty určitě, akorát by jsi běhala dokola a když by ti někdo řekl sedni nebo lehni, tak by jsi se urazila a dělala, že tam nejsi, neslyším, nevidím. Tak mlč zrzavče, buď ráda, že jsi byla zalezlá v teple v chatce a čuměla jsi na nás přes okno, tobě bylo hej. Já jsem musela jsem běhat dokola, sedat si a lehat na hnusnou studenou zem, chodit po kladině a spoustu dalších podivných věcí. Večer mě hnali do temného lesa, jakože tam mám jít sama s paničkou někoho hledat. Bez baterky, bez pouličního osvětlení do temného lesa. Dočista se zbláznili. Nicméně jsem všechny tyto jejich výstřelky přežila, dokonce, ale to nikomu neříkejte nahlas, se mi to vcelku líbilo a ke konci jsem si i kousla do lumpa. K tomu všemu jsem skoro dva dny jsem neviděla svůj balónek, přitom jsem moc dobře viděla, že ho brali sebou, mám z toho trauma, to bude chtít psychoanalytika, ať mě z toho dostane. Večer jsem bývala tak unavená, že jsem padla na zem, ano slyšíte dobře na zem, to byla další zrada, spalo se tam na zemi a spala až do rána. V něděli se cvičilo naštěstí jen do oběda a pak hurá domů, celou cestu jsem ani nekvikla a chrněla, až se otáčeli jestli vůbec žiju.

P.S. Oni to snad chystají znova, když jsem si včera četla výpis ze spořitelny, který zapomněli na stole, tak to zase zaplatili na listopad, já se picnu.

Tak jsme zase jednou vyrazily s Amálou a vlastně s celou partou, teda s páničkama na víkend, do hor. Do Javorníků, na Kohútku, vlastně hned vedle, na Portáš. Už jsme tam jednou byly na víkend a bylo to super, teplíčko, sluníčko, běhání po lese, žebrání pod stolem po hospodách, prostě ideálně strávený víkend. A ty panoramata, jenom páníček tenkrát litoval, že si nevzal dalekohled, jako že by si to všechno obhlídl. Tak si ho tentokrát dal do auta snad už v úterý, aby ho ani náhodou nezapomněl. V pátek jsme tam sice dorazili skoro po tmě, takže mohl sledovat akorát hvězdy, ale zato od sobotního rána mohl nepřetržitě pozorovat nádhernou mlhu, celý víkend, prakticky nepřetržitě. Normální mlíko, když jsem trochu poodběhla, tak jsem přestala vidět paničku a to se mi vůbec nelíbilo. Amále to bylo jedno, jako normálně, sprintovala tam a zpátky, počasí, nepočasí. Tím, že bylo pořád tak hnusně, tak se všichni drželi v hotelu, plná jídelna vřískajících dětí, super, nechtěli mě tam pustit si s nima hrát, třeba na honěnou nebo na štěkanou. To se všichni navzájem poštěkají a kdo štěká nejvíc, tak vyhrál. Byla bych jasný favorit. Takže vlastně nudný víkend, žádná zábava, jen jsem trochu povrčela na dveře, když šel po chodbě kdosi na záchod. Musím přece hlídat pokoj. Nakonec jsme odjeli domů dříve, protože prý škoda dovolené, když je tak hnusně, nevím co se jim na té mlze nelíbilo.

Podezřelý chaos a začátek snášení věcí do předsíně nám jasně ukázal, že pojedeme zase někam na výlet. Když panička začala s modní přehlídkou a přesunem celé skříně do kufrů a paníček pobíhal kolem kola, jako že mám ho rozložit a vzít si sebou nebo ne, bylo naprosto jasné, že se pojede na dlouhý výlet, kterému se říká dovolená. Oni ti lidi se na to strašně těší, přitom je to celkem opruz, protože místo pravidelného režimu, kdy se ráno vyběhne ven vyvenčit a pak se v klidu může celé dopoledne válet a spát, najednou se ráno vstává taky a pobíhá se celý den někde po památkách, po krajině, po městech, no strašný kalup. Tak jsme zaujali strategické místo 10 centimetrů stále za paničkou, aby nám náhodou neujeli. No nebyla z toho příliš veselá, dokonce když o mě třikrát zakopla a vychrtlinu málem zašlápla začínala zvyšovat hlas a křičet, nevím proč, když jsme drželi pozice a byly stále s ní. Pak dokonce došlo na ostré povely, jako na místo a tak, Amála předstírala hluchotu a já se dívala na druhou stranu, nevidím, neslyším. Přežily jsme, jako vždy nám nezapomněli a vyrazili jsme. Prý Jižní Čechy, tak nevím, když jedem na západ. Mají mapu, snad ví kam jedou. Amála okamžitě zalehla, ale to není nic pro mě, tak aby nám cesta lépe ubíhala, začala jsem hned po startu pěkně z plna hrdla zpívat. Vydržela jsem dobrých padesát kilometrů, 350 ran novinami, autoatlasem, minerálkou, pár facek, spoustu nepublikovaných výrazů atd. Poté jsem už i já pochopila, že nejedeme do našeho parku a má radost tedy byla předčasná. Ještě párkrát jsem zavyla ze žalu, dostala přes držku a byla radši zticha. Jeli jsme skoro půl dne, než jsme tam dojeli, pořád nějaké zastávky, na kafe, na oběd a já nevím na co, ti lidi jsou fakt nemožní. Že by zastavili někde u vody ať se můžeme osvěžit, vyválet v bahně a pak zaprasit celé auto, to je ani nenapadne. No nakonec jsme tam dojeli, celkem pěkný penzion, apartmánek jenom pro nás, vchod přímo ze dvora a hlavně veliká zahrada za penzionem, kterou jsme hned zabrali s Amálou pro sebe, zrzavec začal běhat ty svoje tryskokolečka, jako že ji mám honit, málem jsem i začala, ale panička vykouzlila balónek a to nastává absolutní zatmění, paníček říká, že v tu chvíli mám místo mozku balónek, to jsou pomluvy, co je na tom špatného pěkně si zaběhat pět, šest hodin za balónkem, pak si ho v klidu půl dne požvýkat a úžasně poslintaný ho házet paničce na hlavu nebo do klína, bohužel ti mí lidi nic nevydrží, je to snad nebaví nebo co. Zbytek pobytu už probíhal v pohodě, výlety, koupání, jako vždycky, prostě normálka. Akorát jsme si museli na tom našem apartmánovém dvoře vyjasnit, kdo je tu šéfem, protože každý dvůr musí mít svého hlídače a šéfa, byli tam s námi ubytovaní ještě dva labradoři. Amála tam vlítla a spustila ty své historky o tom, že je strašný hnědý dobrman a všichni ji musí poslouchat, jenže při tom vždycky mele chvostem ze strany na stranu, popřípadě si lehá na záda, takže se ti labradoři začali řehtat na celé kolo. Tak jsem se na ně taky usmála, a můj úsměv je neodolatelný, jen tak lehce zvedám horní ret a ukazuji zuby za podpory temného hrdelního cha cha cha. Bylo to vyřešeno, kdo bude velet, sice jeden brblal, ale panička mě zavřela do apartmánu, tak jsme si to nemohli vysvětlit. Potom už jsme se prakticky celý týden pořádně nepotkali a na dvůr mě nechtěli samotnou pouštět, přitom celé dny tam byl chaos, cyklisti, turisti, výletníci, děti a nikdo, kdo by zorganizoval a udělal tam pořádek. Amála to nestíhá, s každým se chce družit a povídat si dokonce se nechá hladit. Patolízal. Prozkoumali jsme za ten týden celé okolí, co celé okolí, připadá mi, že jsme obešli snad celou zeměkouli, nohy mě bolí ještě teď, my to máme teda přesně naopak než páníčci celou dovolenou se těšíme až už bude zbytek roku a bude klid. Ještě, že tam bylo tolik těch rybníků, za to jim teda odpouštím, to se mi fakt líbilo. Týden utekl jako voda a jelo se zpátky domů, zase s nějakýma zastávkama, byla jsem tak zdrchaná, že jsem ani nesledovala pořádně cestu, nezdravila motorkáře, nedožadovala se vystupování při každém zastavení na křižovatce, normálně jsem to prospala. Amála samozřejmě prochrápala celou cestu jako vždycky.
A co ty čufty v názvu? Představte si tu zákeřnost, oni si ten pobyt objednali s jídlem, pojídali si tam domácí speciality paní domácí (té paní Jany z názvu, vařila výborně) a nám sebou přivezli úplně ty samé granule co máme doma. Ještě, že si našinec může přilepšit sběrem lesních plodů, třeba výborná koňská kobližka je k nezaplacení, navoníš se a ještě to chutná. Sice to drhnutí držky zubní pastou potom není nic moc, ale dá se přežít.

Slyšela jsem to, pojedeme na výlet, sice jen tak na otočku na jeden den, ale na hory. Super, určitě potkáme nějakého zajíce, krávu, koně myslivce, prostě něco, co se dá poštěkat. Jo, jo, jo a taky něco za čím se dá rychle utíkat a lovit to. Hřebenovka Grůň - Bílý kříž, strašná sranda, prý výlet na horách, normální asfaltka, že by se tam dalo jezdit na bruslích, teda kdybych to uměla. Paníček byl nějaký zaražený, to prý netušil, minule to tak nebylo, nějak zapomněl, že to minule bylo asi před třiceti lety a to byla spousta věcí trochu jinak. Jak říkam, kdyby jsme se šli projít kolem domu po městě tak nepoznáme rozdíl, normálně kočárky, babky o holích a tak. Naštěstí to tak v půlce skončilo a šlo se normálně lesem a to už celkem šlo. I když to už zrzavec začal prudit, že už má dost, když jste si mě tu dovezli, tak si mě noste, už tam budem? Já jsem sprinter, ne nějaký turista, viděl někdo sprintera běžet maraton, dám si své dva tři sprinty, sklidím ovace publika a pěkně si mě noste, ať si užiji popularity. Nenosili. Zrádci, prý když tvrdím, že jsem dobrman, ať padám po svých. Prý to bylo asi deset kilometrů, tam a zpátky, deset, to je hned někde vedle milionu. Tak, tak jsem to přežila. Srstku s Kubišovou na vás, za to týrání. Deset, já jich naběhala v pohodě nejmíň třicet, pěkný výlet, nakonec byly i ty kravičky, ovce a myslivci, ale protože jsem se chovala slušně byly i piškotky, rohlíček a pak balónek a tím to pro mě skončilo, víc už si nepamatuji.

Výlet, výlet, rychle Bramboro ke dveřím, ať nás nezapomenou, jak až zítra, co to je zítra, já se odsaď nehnu, kdo si počká, ten se dočká. Opravdu až druhý den ráno se vyrazilo. Radhošť, to je v pohodě, tam jede lanovka, tam kdysi Mikinu vyvezli v batohu, to bude jen zdravotní procházka, kdo by v takovém horku běhal po horách. Pozor, pozor nemáme sebou žádný batoh, tady něco nehraje a ani si nevzpomínám, že bych u nás doma někdy viděla batoh v mé velikosti. Tady něco nehraje, oni snad budou chtít zdolat ten kopec po svých. Zbláznili se! Tak do toho Amálo nejdem zůstanem na parkovišti hlídat auto. Jasně, budu na všechny v okolí vrčet a štěkat Zaprvé to neumíš, zadruhé tě přes okno není na sedadle vidět. Naštěstí panička má taky rozum a ví, že se ta velehora dá objet a dokonce se dá vyjet až nahoru. Potom už je to prý skoro po rovině. Zase lhali. Ale bylo to v pohodě, mi je to stejně jedno, já nakonec stejně lítám nahoru dolů jako blázen, ale mrzavec klasicky obtěžoval, nepůjdu, už tam budem?, neste si mě nebo zdechnu, ale jako vždycky ho nikdo nevnímal. Nakonec jsme tam došli, jako vždycky, nic zajímavého, nějáká kaple, sochy, výhledy, panoramata, naštěstí taky jedna hospoda, chtěli jsme si dát menu, zase nám nic nekoupili, chrti, sorry Amálo. Jedna uslintaná miska na vodu a suchý rohlík. Oni si snad myslí, že jsem na dietě nebo co. Pak už jen nudná cesta domů, žádné vzrůšo.