Perla a Walerie

Vánoce, vánoce, svátky klidu a pohody. Jestli jste někdy zažili chvíli s dobrmaním puberťákem v nejlepší formě, tak je vám jasné, že na klid a pohodu můžete zcela zapomenout. Den se skládá z neustálých překvapení, které si pro vás připravuje. Jeden by skoro řekl, že se těší do práce, protože to znamená spoustu hodin v klidu a bezpečí. Zato doma nastává celodenní peklo, začíná to v půl čtvrté ráno, človék má konečně volno a chce si pospat, ale ne Perlička se rozhodla, že se ji strašně chce a vyje u dveří a musí to být hned teď, jinak uvidíte tu louži, a rychle, rychle nebo přitlačím a bude hůř. Takže vstanete, pustíte ji ven a ji nenapadne nic lepšího než strašlivým způsobem poštěkat rozsvícený vánoční stromek u sousedů na zahradě, kterého se lekla a který se jí vůbec nelíbí. Sousedi nás budou milovat. Pak teda milostivě ještě na chvíli usne, než ji probudí strašlivý hlad. Cinkání misky o plovoucí podlahu jako budík není nic moc. Nažere se a samozřejmě se jí chce zase ven, naštěstí se už rozednilo a stromek nezáří. A potom začíná dopoledne plné her. K nejoblíbenějším patří na honěnou, bohužel honí se kočka, které se to vůbec nelíbí a jasně to dává najevo. Oblíbená je taky na krokodýla, což spočívá v tom, že zcela nečekaně se ta potvůrka odněkud vynoří a snaží se vám ukousnout nos. Moc dobré. Super je taky skočit na sedačku, kde spí Amála a sednout si jí na hlavu. Pak se chvíli honí, koušou a štěkají všichni navzájem. Blázinec. Když to po obědě konečně na chvíli usne, vypadá to u nás jako v šípkovém království, usnou všichni, nekteří naprostým vyčerpáním. Teda kromě Perly všichni. A sotva se to v plné síle probudí, pokračuje to do večera nanovo. A mezitím asi tak třicetkrát musí jít strašně ven, aby dvacetdevětkrát z toho pouze štěkala přes plot na sousedy. Fakt nás budou milovat. Takový normální super štědrý den. Vánoce, vánoce svátky klidu a pohody.
P.S.
Tak jako loni jsme přišli o cukroví, tak jsme se vůbec nepoučili a letos jsme pro změnu přišli o nasmažené řízky. Naštěstí až o zbytky po večeři. Dement sežral kapra, nic mu z toho nebylo a když jsme po ní řvali, tak se tvářila uraženě, že nedostala salát.

Už jsem naprosto adaptovaná na svou novou smečku a samozřejmě jsem si ji okamžitě ochočila a stala se jejím miláčkem. Tedy někteří její členové mě mají rádi o něco méně, že zrzavče, ale to nemůžou myslet vážně, to teda nechápu. Všude se to roztahuje, všechno to sežere, pořád to štěká jako dement, skáče to jak koza, rozvaluje se to na všech mých místech, neustále mi to visí na krku, no nezabili by jste to ? Sem tam to musím normálně kousnout, aby to vědělo, co se sluší a patří, jak se to má slušně chovat. Ještě, že je to tak blbé, že si to zatím neuvědomuje, že už teď je to dvakrát větší a těžší než já, a zatím se mě to bojí a poslouchá.

Pořád rostu a rostu jako z vody. Páníček pořád tvrdí, že rostu jako dříví v lese, ale panička změnila taktiku a začala mluvit o nějakém výcviku. Jako, že si pes prý nemůže celý den dělat co chce, skákat na každého při přivítání, štěkat na spící Amálu celý den a tak. Že prý slušně vychovaný dobrman poslouchá a provádí spoustu roztodivných věcí, dokonce prý na povel. A protože už včera bylo pozdě, tak jsme začali. No nevím, chtěla jsem to bojkotovat, mám přece svůj vlastní názor a vím nejlépe co dělat v jakékoliv situaci, ale začali jsme přivoláním a spočívá to v tom, že panička na mě zavolá a když k ní přiběhnu, tak mi dá piškot. To mě teda ten výcvik asi bude bavit, v tom nevidím problém. Pane bože, zachraň mě, další tupý dobrman, který za kus žvance obětuje svoji hrdost a bude klidně provádět různé cirkusové kousky, poslouchat a provádět na povel podobné vylomeniny. Opouštím své přesvědčení, že jsem hnědý dobrman a vracím se ke svému původnímu chrtímu původu. Ano jsem chrt a jako každý chrt mám svou hrdost, budu si dělat co chci, kdy chci a jak chci a ty si poslouchej, jak chceš a nech se ohlupovat a otupovat nějakým výcvikem. Jsem to viděla s Bramborou, pořád s ní někam jezdili cvičit, tahali mě tam taky, no naštěstí po mně nic nechtěli. Jo, pojedu tam s váma, přetrpím to, někde z povzdálí vás budu sledovat, ale hlavně po mě nic nechtějteCo to vykládáš, vždyť na ty piškoty lítáš jak splašená se mnou a říkala jsi mi, že na tom cvičení je to celkem super. A to je pravda, už jsme se tam byli podívat. Byla jsem teda nejmenší a cvičení se tomu co jsem tam prováděla moc říkat nedá. Jak se říká, proutek se má ohýbat dokud je mladý, takže to bylo spíše seznámení s tím, co mě vlastně čeká. Už se na to těším, protože se tam uplatňuje pokrmová metoda, což znamená, že abych uměla všechno o čem panička mluvila, vypadá to asi tak na 630 kilo piškotů, když budu trochu předstírat natvrdlou, tak by se z toho dalo vytřískat dvakrát tolik. Jen si musím dát pozor na linii, protože někteří spolucvičící tam vypadali, jako že snědli spolu s ohromným množstvím pamlsků i celého paníčka. U všech svatých, to bude práce vychovat z toho normálního psa. Teda jestli to z dobrmana vůbec jde ?

Rostu a rostu jako z vody. Teda páníček tvrdí, že rostu jako dříví v lese, ale to nemůže myslet vážně, těch pár sežraných papučí nestojí přece za řeč. A že se vrhám na vše ve svém okolí s úmyslem prozkoumat to, což v mém případě znamená, rozkousat to, to snad všichni musí chápat. Už asi zapomněli, co to jsou svědící zuby, které se mi začínají měnit, asi vám to tu rozkoušu úplně všechno. Jinak prozkoumávám okolí, zahrada je samozřejmě moje, tu jsem zabrala hned, hlídám u plotu. Teda jen pokud za ním nic není, když je, to se pak trochu bojím, pohybují se tam totiž divné věci, jezdí tam a sem, kouří, hrčí, klapou a někdy na mě dokonce řehtají, prý nějací koně a traktory, či co. Však nebojte, já to všechno důkladně poznám a prozkoumám, a až pořádně vyrostu, tak to všechno seštěkám. Pořád mě někde tahají, prý nějaká socializace, už toho mám plné zuby, nové prostředí, noví lidi, nové poznatky. Nenechají mě dělat si, co chci, kolem krku mi nasazují nějaké cosi s dlouhým vedením, kterým se mě snaží ovládat. Naivové, už se mi párkrát povedlo se tak užasně zamotat paničce mezi nohy, že jsme se málem váleli na zemi. Strašná prča, no daleko horší je ta příšernost, kterou se mi pokoušejí nasadit při cestách v autě. To je fakt hrůza, když jedem a nedívají se, tak se to snažím sežrat, to se jim nelíbí, tak mi nadávají a já pak brečím, že to prostě na sobě nechci. Vůči tomu jsou ale nějak zcela imunní, že prý na veselé cestování s dobrmaními výstřelky jsou zvyklí a v tomto ohledu je už nedokáže nic překvapit. A to moje nesmělé kňourání je prý naprosto o ničem.

Co se stalo, stalo se, i když to přišlo zcela nečekaně a náhle, tak život jde samozřejmě dál, a jelikož už si život nějak bez neustálých dobrmaních překvapení neumíme představit, tak se k nám nastěhoval zcela nový člen naší smečky, a to malé dobrmaní miminko jménem Black Pearl Pálava, čili Perlička. Tak uvidíme co nám to přinese za překvapení.

Během prázdnin se samozřejmě udála spousta věcí, přestěhovali jsme se, byli jsme s Bárou na výcvikovém táboře, kde dokonce splnila svou první zkoušku, a když už jsem to chtěl nějakým způsobem zpracovat a popsat, tak nás Bára zcela nečekaně a náhle 28.8.2010 ve věku pouhých čtyř let opustila.

Takže vzpomínáme: Airin Zarzi Moravia (pro nás Bára) 19.5.2006 - 28.8.2010

Květnový výcvikový víkend byl sice trochu poznamenán nepřízní počasí, teda z hlediska páníčků, ti nemají v přízni když prší, nám je to úplně jedno, hlídat, kousat a lovit lumpy jde za jakéhokoliv počasí. Mluv za sebe, bramboro, nevidím jediný důvod proč by aristokrat jako já měl vycházet ven do deště a zamazat se od hlavy k patě od bláta jako to umíš ty. Já proti pobytu v chatce s páníčkem, který se musel učit a odmítal vycházet ven z jakéhokoliv důvodu v tomto počasí, zcela vyhovoval. No a proto nejsou skoro žádné fotky z toho, jak jsem úžasně štěkala na lumpa a chtěla ho zakousnout. A když mi ho konečně dali, prý ať mám pocit vítězství, tak ho hned chtěli vrátit, že taky ostatní chtějí cvičit. Tak se nám to trochu protáhlo, když jsem vítěz, tak jsem vítěz, proč bych měla něco co je moje vracet. Můžou si zkusit mi to sebrat. A jestli neumřeli stojí tam dodnes. Samozřejmě, že ne, v neděli jsme jeli normálně domů jako obvykle. Cestu tam a zpátky snad ani popisovat nebudu, naprostá klasika, pějme piseň dokola, okolo kola, na koho ta padne, ten začne, padlo to na mě, tak jsem začala a zpívala atd. atd. atd., prostě jako při všech našich cestách. Zpěv, nadávky, přesdržku, zpěv, nadávky, poštěkání motorkáře, přesdržku, zpěv ...

Něco se chystá, začíná se balit, pojede se na výlet! Stav nejvyšší pohotovosti, zabrat strategické místo u dveří, ať na nás nezapomenou. Zrzavec se sice pokusil nenápadně vklouznout do tašky a chtěl se nechat přibalit, aby měl cestu jistou, ale byl odhalen a po zásluze potrestán. Což v jeho případě znamená vyhružný pohled paničky, protože při jakémkoliv jiném pokusu o trest, nedejbože fyzický se uráží, hystericky kvičí, jakoby ho vraždili a zalézá s mobilem pod postel. Volám Srstkovi s Kubiškou, jestli mě někdo nechce, když mě tu mlátí. Ale je to nějaké divné, nechystá se postroj, neberou se theplaky, to asi nepojedem za lumpama cvičit, to se pojede někam jinam. Zjistíme to! Pověsíme se na paničku, budeme ji sledovat, nehneme se od ni na krok. Což se sice v 3+1 poměrně snadno provádí, ale paničce se to moc nelíbí. Nic jsme nezjistily, musím ležet na místě, Amála je pod postelí a odmítá vylézt, že má důležitý hovor. Nakonec se to podařilo zabalit i bez nás, a mohlo se vyjet. Jedeme fakt někam jinam, orientuji se podle slunce, jedeme na sever a ne na jih, když jedem cvičit. No nic, výlet jako výlet, nějaký lump co půjde seštěkat se určitě najde, uvidíme. Teď si zazpíváme ... ... a dojeli jsme na místo. Nádherný objekt, veliká zahrada, okamžitě jsem to celé zabrala a začala hlídat. Jestli si myslí nějací kolemjdoucí, cyklisti a podobná havěť, že budou nakukovat do mojí zahrady, tak to jsou na hodně velkém omylu. Nebudou, už si jen vyměňujeme názory přes plot, kdo je tady pánem. Zítra prý půjdem na výlet, na Šerlich, na nějakou chatu. No na výlet, asi tak milion kilometrů a pořád do kopce, ty se snad těšíš bramboro, ty si fakt dement. Rozhodně lepší by bylo válet se na zahradě a opalovat se, dívala jsem se na počasí a tam nahoře je snad ještě sníh. Holomráz, asi zmrznu. Oni se fakt zbláznili. Klídek, ty je neznáš, ráno bývá moudřejší večera, uvidíme. Ano, viděly jsme krásnou cestu až na vrchol, přes okno auta. Ještě, ža tak, to bych nikdy neušla, tam bych zahynula. A nahoře na hřebenu opravdu byly ještě zbytky sněhu. Však jsme si v něm pěkně zařádily. U chaty sice pár turistických psů chtělo podiskutovat, kdo je tady pán hor, ale neměla jsem náladu se hádat, když mám dole celou vilu na hlídání. Nezdržovat, nezdržovat, rychle oběd, vrcholová fotka na louce před chatou, proběhnou se ať nám uši vlají a rychle domů, dolů, na zahradu, zkontrolovat co se mi tam děje. Zničit krtka, to si teda dovoluje moc, a sousedovic kocour měl štěstí, že tam byl plot, jeho výmluvy, že tu je zvyklý chodit celý život mě vůbec nezajímají. A ta zahrada byla fakt super, daly se kolem té vily běhat tryskokolečka. Další den nás zase táhli někam na výlet, prý to nebude tak strašné, pojedeme tam autem a pak lanovkou. Naštěstí byla předsezonní údržba a lanovka nejezdila. Takže se konala pouze procházka po nejbližším okolí, spojená s výběrem vhodné hospody k obědu. Nechápu co se jim nelíbí, že s nima chci sedět u jednoho stolu a objednat si vlastní menu a cpou mě pořád pod stůl, prý lehni a zůstaň. Ať si zkusí ležet na studených kachličkách pod stolem. Zrzavcovi berou sebou deku, aby se nenachladil chudáček, stejně si nikde nelehne a pořád stojí, případně při jakékoliv příležitosti se pokouší dostat na klín. Na rozdíl od tebe jsem estét a jen tak někde si nelehnu, abych byla jak prase. Po obědě jsme se vrátili do vily a mohla jsem celé odpoledne hlídat. Během mé služby se nic zvláštního nestalo, až na jedno kolemjdoucí dítko, které tatínek vysadil na plot, s tím, že se má podívat jací krásní pejsci se tam povalují. K mé obrovské smůle si toho panička všimla dřív než já a bylo po zábavě. No a další den už jsme jeli domů, byla jsem z té své strážní služby tak unavená, že jsem celou cestu prospala a nic nevymýšlela. Já jsem byla taky strašně unavená a celou cestu prospala. Zaprvé bych ráda věděla z čeho a zadruhé prospíš obvykle každou cestu.

Další víkendová návštěva mého nejoblíbenějšího místa na celé zeměkouli se nesla ve znamení obran. To znamená, že se upustilo od toho nudného a naprosto zbytečného výcviku poslušnosti, který je stejně úplně na nic, protože každý slušně vychovaný dobrman ví za každé situace co má dělat a nikdo mu do toho nebude nějakými zbytečnými příkazy kecat, protože si stejně udělá co uzná za vhodné. Já jsem taky dobrman a vím naprosto přesně co mám za každé situace dělat. Utíkat, utíkat, utíkat! No ty určitě Amálo, tys toho v životě nacvičila, když slyšíš nějaký povel tak se díváš na druhou stranu a děláš že tam nejsi, ty do toho prosím tě nemluv. Ale zpátky k víkendu, jeli jsme nějak pozdě a tak jsem měla obavu ať to stihneme. Panička říkala, že do toho nemám kecat a aby byl klid, že si mě dá dopředu pod nohy. No to se asi zbláznila, prý lehni. Jak asi uvidím kam jedem? Jak mám počítat kolik jsme potkali ostatních aut, jak mám komunikovat s okolo jdoucími spoluobčany, při průjezdu městy? Si může zkusit cestovat na podlaze vleže, co tak asi uvidí. Samozřejmě, že jsem vymyslela řešení. Sednu si ji na klín. Byl to normální hodinový regulérní zápas ve volném stylu, kdo s koho. Přiznávám remízu. A dojeli jsme tam ve stejně výborné náladě jako bych seděla normálně vzadu a zpívala si. Ale pak už to bylo celý víkend super, vytáhli se lumpi a šlo se na to. Akorát aby se vědělo, že se na mě nemá zapomenout, tak jsem pořád štěkala a štěkala, že bych určitě vyhrála titul nejuštěkanější pes v okolí. Páníček říkal, že s Amálou v chatce naprosto přesně věděli, kdy jsem přišla na řadu a že mi toho lumpa měli v té držce nechat, že sežene jiného, aby byl ode mě chvíli klid. On to vůbec nechápe, že na lumpa se musí pořádně zaštěkat, aby věděl, že jsem strašlivě rozuřený dobrman, co ho za chvíli sežere. I když je pravda, že to celodenní štěkání a k tomu obvyklá večerní stezka odvahy (už se v lese nebojím), mě nějak vyčerpaly, že jsem spala jak zabitá a ani mi nevadil pod okny uvázaný pes, který hlásil celou noc veškerý pohyb po kempu. K tomu druhý den zase obrany, lump, štěkání. Dokonce jsem se tak rozdivočela, že jsem roztrhla postroj. Byla jsem z toho v takovém šoku, že mě ani nenapadlo, že ho můžu vlastně doopravdy kousnout a nechala se způsobně přivolat paničkou. Celkově super víkend, trochu náročný, však jsme prospaly pak dva dny skoro v kuse. I když nechápu proč i ty zrzavče, když se celý víkend válíš v chatě a nic neděláš. A o té chlupaté kouli už ani nemluvím.

Nevybrali mě a nominovali úplně špatně, nějakého Lukáše, já bych tomu italskému chrtíkovi i tomu švýcarskému bernardýnovi utekla jako by nic a vyhrála bych všechny medaile najednou. Běhat na sněhu, to je moje. Vlastně běhat na čemkoliv, to je moje. A nebo bysme se bramboro mohly přihlásit do sprintu dvojic, protože, jak by tebe ostatní viděli běžet, pukli by smíchy a vítězství by bylo jasně naše. Na to zapomeň, se mnou pro žádnou olympiádu nepočítej, páníček na to čučí celé noci, takže to je nějaká noční olympiáda a to normální nažraný pes spí. A taky se v noci bojím a běhám jen za balónkem.

Že jsme byly zase na výcvikovém víkendu v Dešné a cvičila jsem až se ze mě kouřilo, to už snad ani nebudu připomínat, páničkům se tam nějak zalíbilo a vypadá to, že tam budem jezdit častěji, na druhou stranu jsem zjistila, že se mi to vlastně celkem líbí a tak se tam vlastně těším a i ten výcvik je úplně v pohodě a dá se přežít bez úhony. Akorát se pak musíme asi tak do středy dospat pro získání ztracených sil. Teda nechápu co Amálo dospáváš ty, když necvičíš a jen se válíš na chatce? Jak nechápeš, víš co to stojí sil celý den na vás čučet přes okno a výt u toho na lesy. Strašná makačka. Do toho páníček pořád obtěžoval, že tady něco šramotí, ať jsem ticho, že to vysleduje a vyfotí. Zalehl jak ostřelovač a číhal a číhal. Nakonec se mu to povedlo, obyčejná myška, aby se nazbláznil, příště vezmem sebou Micinu a bude to vyřešené raz-dva. Tak to mi nějak uteklo, neměla jsem čas, musela jsem se družit, tentokrát to bylo totiž setkání s mezinárodní účastí, prijeli tam zo Slovenska tiež. Tak jsem to musela prozkoumat jestli se ve slovenštině štěká jinak, akorát si představte, že na Slovensku jsou dobrmanky trochu jiné, silnější s ocasem a dlouhosrsté. No to snad nemyslíš vážně bramboro, vždyť to nebyla žádná dobrmanka, copak vypadala jako my? Ne, nevypadala, byla to nádherná beauceronka, jménem Adonné. Akorát moc družit se nechtěla, byla nějaká nesmělá, asi ta jazyková bariéra. Bariéra nebariéra, myslím, že jsme si celkem rozuměly, akorát se mi trochu pletla do hlídání chatky, bydlely jsme totiž společně, teda každá se svými páníčky ve své půlce, ale velitelka budovy jsem jednoznačně já. Jinak všechno probíhalo jako obvykle, poslušnost a zase poslušnost, ulička i večerní stezka odvahy (už se bojím míň a míň), nějaké ty obrany, do lumpa už koušu jako vzteklá, no nakonec se asi stanu policejním psem a budu honit zločince.


P.S.
Provedli mi to zase, ale byla taková zima, že i ten potupný a dobrmana zcela nedůstojný obleček jsem přežila, a asi jim ho odpustím, teda zatím tak napůl, ale zkusím se polepšit.

Průser jako mraky a zcela mimořádně jsem v tom hlavní roli nehrála já. Což je velice podivné, protože na neuvěřitelné kousky jsem ohromný talent. Jo, to je super, i když něco vymamlasím já, stejně se vždycky křičí na tebe, čehož samozřejmě často využívám. Ale tentokrát v hlavní roli zazářila naše milá Micina, zrzavec Amála zrovna hárá a přitom svém celodenním vylehávání na sedačce to tam zřejmě trošku navoněla a ta naše inteligentní mňoukající kolegyně usoudila, že je ohroženo její majetnické právo na kompletní zařízení bytu a prostě si to přeznačkovala. To byl teda kravál, vypadalo to, že v neděli nebude zase králík, ale pečená kočka. A ona místo toho aby se třepetajíc krčila na místě a se stříhajícíma ušima a debilním výrazem čekala až se to přežene a páníčci vychladnou, tak se vklidu šla dívat, co se bude dít. Děly se teda věci, sedačka je po generálce, kompletní rozborka a sborka, páníček musel být v minulém životě asi čalouník, a pralo se a pralo. Dílo se podařilo a té mrše chlupaté se vůbec nic nestalo, nikdo ji ani neseřezal, nikdo ji nic nezakázal, prostě nic. Normální člověčí nespravedlnost, jako vždycky. Já když provedu nějakou drobnost, třeba sežrané boty, tak to je vždycky kravál, týdenní zostřený výcvikový režim a podobně. Mrcha chlupatá málem zničí sedačku a nic. A ještě tam teď kvůli ní máme zákaz ležet, no teda zas tak hrozné to není, stačí počkat než odejdou do práce.

Tak to máme konečně za sebou. Už nám slehlo, zjistily jsme kde jsme přibraly nějaké to deko, skončilo období nicnedělání a povalování u babičky na gauči a zase jedem na plný plyn, začal nám rok 2010. Já jsem vůbec nic nepřibrala, já jsem hubená jak chrt, všechno jsi mi sežrala, nic mi nedali, asi se odstěhuju. Vánoce, období zvýšené pohotovosti, po veselé historce se sežraným vánočním cukrovím, zvláště zvýšené, protože hlídali všechno ostošest. Teda než z návštěv pořídili nové cukroví, do té doby nebylo co hlídat. Celé dny se válejí doma, nedá se pořádně pospat, pořád se musí sledovat co zamýšlejí, co kdyby něco někde nechali. Ty musíš furt všechno sledovat, protože si nenažraný dement a nic jiného tě nezajímá. No co, stěžujou si, že jsou tlustí, přitom se týden válejí doma a cpou se, zabírají nejlepší místo na gauči a čumí na bednu, místo aby šli třeba na krásně dlouhou zasněženou procházku s pejsky. Ty jsi Bramboro fakt dement, v mrazu a sněhu chodit ven, ty jsi se zbláznila, to je nelidské, teda nepsí. Nekecej, každý nemusí prospat 23 hodin denně, jsou i psi co se přes den hýbou. Asi budu muset taky začít, něco se mi ukrást přece jen přes ty vánoce povedlo a projevilo se mi to na linii. Začnu běhat. Jo, kradla jsi mi jídlo z misky, proto jsi tlustá, když máš denně za dva, naštěstí vím, kde dávají Micině misku, tak jsem chodila tam, mimochodem z čeho žije ta kočka netuším. A s tím běháním, viděla jsi se někdy v pohybu, s těmi svými plachťáky, to musím vidět, to prasknu smíchy, bobrman a běhat, až na to půjdeš tak mě vzbuď.

K očekávanému sportovnímu výkonu bohužel zatím nedošlo, jelikož nás navštívila Daisy (kupodivu to není pes) a tudíž Brambora provokuje poskakováním v závějích a Amála, která na ni nevidí přes bariéry odhrnutého sněhu, vrčí, že běhat umí jen ona, že je to letní sport a v zimě to neplatí a že se uvidí až to roztaje. Tak snad to někdy roztaje.