Perla a Walerie

Prý se nikam jezdit nebude, slibovali letos, ale jen co skončily prázdniny, tak už zase mají roupy, že bude všude klid, začala škola, nikde nikdo nebude, tak někam vyrazíme. Jeli jsme celkem dlouho, vypadalo to že jedeme za mladýma do Prahy, ale ne, nakonec jme skončili v Harrachově. Hotel slušný, to já poznám, uroveň se pozná podle toho jestli pustí obludy do jídelny, nebo ne. Tady pustili, takže služby na úrovni, akorát mě vždycky nacpou pod stůl, ať nejsem moc vidět a ukazují strakatce. To pak všichni čumí, když si chtějí Walerii pohladit a já vyjedu z pod stolu jako žralok z hlubin, že chci taky pohladit. Slabší povahy upadají do šoku, silní jedinci se tváří, že je vysmátý dobrman vynořující se z pod stolu vůbec nerozhází a už se dokonce našel hrdina co mě podrbal za ušima. Nechci drbat, chci uplácet jídlem ať jsem hodná, a budu hodná. Jinak jako vždycky, stovky a tisíce kilometrů nachozených po okolí, budu se muset podívat po tom vozíku, co v něm vozili Amálku, jestli by nechtěli vozit mě, jsem už přece jen postarší dáma a ne abych celé dny lítala po lese. A ještě se bude muset doladit ta regenerace, nevzali nás sebou na bazén, ať si můžem zaplavat a uvolnit packy, museli jsme jen chrápat na pokoji.

Zase kopec, no kopec, taková hromádka v rovině, ale prý by tam každý čech měl jednou za život vystoupat a podívat se, kdy to tedy u praotce Čecha začalo. No nevím, nevím, praotec Doberman se tam určitě nedrápal, tak nechápu proč se tam mám drápat já. Na tom minulém byla alespoň lanovka, šli jsme jenom dolů. ale tady ne, jednou stranou nahoru, druhou dolů, dokola to celé obejít, no hrůza, vysokoŘipská turistika, kombinovaná s pochodovým cvičením.

Uf to byl kopec, sice nás přivezli až pod něj, pak nás nahoru vyvezli lanovkou, takže to vypadalo na pohodový výlet, panoramata, výhledy, kafíčko, selfíčko a hurá zase na hotel. Ale ne my musíme jít dolů pěšky, ať prý máme nějaký pohyb a že je to jen kousek. Bylo, ale v podstatě rovnou za nosem pod lanovkou přímo dolů. Sešup jak prase, my čtyřnožci jsme to ještě nějak dali, ale dvounožce bolela stehna ještě dva dny. Měli by víc trénovat, když vymýšlejí takové skopičiny.

Vzhledem k okolnostem se letos nijak zvlášť necestuje, takže zůstaneme doma. Tedy jako nepojedem nikam do dálek, vyslyšíme volání našeho cestovního ruchu a budeme poznávat krásy naší vlasti. Prý taky kvůli mě, že jsem postarší dáma, strakatec je zase skoro mimino, takže se budem jenom válet. No nevím, jeli jsme do Prahy jako obvykle za mladýma, ale pak jsme tam nějak zůstali, bydleli jsme úplně jinde, když prý tam nejsou turisti, tak to musíme obrazit, takže nachozených tisíc kilometrů. Ještě nás tahali po výletech, takže dalších tisíc kilometrů v autě.

Už aby to skončilo, pořád je někdo doma, není chvíli klid, to se jeden pořádně nevyspí, hrůza. Do toho strakatec, roste to jak z vody, myslí si, že je to normální celý den skákat a prudit všechny okolo. Úplně mi to otočilo režim, celý den ve střehu a pak v noci rychle dospat co jde. Když jsme u toho spaní, tak se říká, že jak si kdo ustele, tak si lehne. Ovšem nejsem si jistá strakatče, že to mysleli zrovna takhle.

Zrada, zrada, třikrát zrada. Zase mě podvedli. Prý jedeme na výlet, já jsem jim na to skočila. A najednou je v autě malé strakaté něco, co ale vůbec nevypadá jako malý dobrmánek. Naopak mi to velmi připomíná Amálku, akorát nějakou strakatou, flekatec jeden. Úplně jsou z ní zbláznění, Walerie sem, Walerie tam, asi se to tak jmenuje, budu to muset prozkoumat. Nechtějí mě k ní pustit, furt to kvíčí, nemůžu jí seštěkat, dokonce, když jsem se jí pokusila zakousnout, dostala jsem po tlamě. Takže k jídlu to nebude. A křičí na mě, nevím proč, vždyť nejsem hluchá. Tak to jsem zvědava co budete dělat, až půjdete do práce a zůstaneme tu spolu samy. Další zrada, 14 dnů kolem nás skákali, furt byl někdo doma, pořádně jsem se nevyspala, hrůza. Pořád s ní někdo běhal ven, to musím samozřejmě kontrolovat, takže jsem poctivě běhala 86x za den s nima ven taky. Nakonec jsem zjistila, že bude lepší si to nechat, protože to furt krmí a já se poctivě hlásím o svůj díl, oni na to skočili, když prý budu hodná taky něco dostanu. Tak jsem hodná, vzala jsem jí na milost, žeru tím pádem 8x denně a všichni jsou šťastní.

Dočista se zbláznili, teda hlavně panička, už jí otrnulo a začíná vymýšlet. Prý je mi tu smutno, celý den sama, to se musím nudit, že by to chtělo parťáka, no spíše parťačku. A začala hledat, kde by se dala nějaká kámoška sehnat. No vlastně proč ne, ve dvou se to lépe táhne, takže jestli jim nestačí veselé kousky jednoho dobrmana, tak ve dvou to bude ještě lepší. Dokonce jsme se jeli někam podívat, mě nechali v autě, prý by jsem prudila. A kdo jim jako pomůže vybrat nového dobrmana, když ne já. A celé je to nějaké divné, koukala jsem přes okno, žádného pořádného psa jsem neviděla, jen pár nějakých vychrtlin strakatých, no nevím, nevím, šijou na mě nějakou boudu.

Tak co nás čeká a nemine letos? Po loňském roce, který se teda moc nepovedl, se z přání štěstí a tedy hlavně zdraví, stává opravdické přání zdraví pro nás všechny. Tak uvidíme a doufáme, že bude lepší.