Perla a Walerie

Jako každý rok páníčci plánují, že se na celé to vánoční šílenství vykašlou a někam odjedou. Zatím to nikdy nevyšlo, protože nakonec se vždy zlomí, začnou shánět stromek, dárky a ty ostatně nutnosti, ale letos to prý fakt udělají. No samozřejmě to zase nezvládli, všechno proběhlo standardně, ale druhý den po vánocích jsme vyrazili. Do mého rodiště, do Mikulova. To zas polezem na tu velehoru k té kapličce, já se picnu, nejsem kamzík. Naštěstí trochu přituhlo, takže je to nadšení poměrně rychlo přešlo, a čas jsme trávili spíše po kavárnách a vinotékách na náměstí, prostě ideál trávení chrtího času.

Vzali nás do Brna, myslela jsem, že budeme korzovat po městě, možná ještě tak se povalovat někde na zemi v kavárně, to bych byla ochotna snést, ale ne, oni nás v tomto v podstatě už zimním čase dovezli k přehradě. Se divím, že ještě nebyla zamrzlá. A Perluša se samozřejmě radovala to je super, půjdeme na vycházku, obejdeme tu přehradu, výlet, výlet, výlet. No úplně se zbláznila, to by jsme šli asi tak týden, navrhovala jsem jet lodí, ale ty už nebyly v provozu, samozřejmě, kdo by jezdil v zimě na vodu. To jsou nápady, k vodě se přece jezdí v létě, ještě, že na hotelu bylo teplo a celkem brzo byla tma, takže jsem měla celkem dost času ty tůry dospat.

Nevzali nás sebou, nasedli si do velikého ptáka o odletěli si pryč. Amála se pokoušela zabalit do kufru, že prý je tak hubená, že by ji ani rentgen neodhalil, já jsem jim radila, ať mi normálně koupí letenku, nenápadně proklouznu dovnitř a budu v klidu sedět jako by nic, třeba si nikdo ničeho nevšimne a poletíme taky. Naše geniální návrhy nebyly vyslyšeny, nechali nás doma a odletěli si sami. Tak to jim tedy neprojde, to bude po zásluze potrestáno, však my něco vymyslíme.

Byl jednou jeden objednaný pobyt a oni nám ho zrušili, že prý rekonstrukce hotelu. Ale nabídli nový termín a jako kompenzaci za naše pochopení o třídu lepší ubytování. Tak to berem a ten termín právě nastal. Pojedeme do Písku.
Super, písek je super, vyhrabu tam obrovský tunel. Houby tunel, prokopem se do Austrálie.
A v kopání jsou obě výborné, až se někdy divíme, proč nám zatajili, ža jak dobrman, tak vipet jsou norníci, když z díry čouhají zadní nohy a kolem poletuje hlína na všechny strany.
No to asi budete z tohoto Písku trochu zklamané, byly a za trest si to chtěly vynahradit na nábřeží u písečných soch, naštěstí tyto úmysly byly v zárodku odhaleny, obludy zpacifikovány na vodítka a za příslibu oblíbeného "po tlamě" bylo jejich chování uvedeno na pravou míru do příslušných mezí, jak se mají chovat slušně vychovaní psi.

Rok se z rokem sešel a pro velký úspěch jsme se rozhodli, že si zopakujeme loňský pobyt v Karolince. Obludy samozřejmě začaly protestovat, protože si okamžitě vzpomněly na minuloroční pochodové cvičení v okolních lesích a pokouší se zmizet, kde se dá. Dobrman pod stolem se zavřenýma očima, podle logiky, když nevidím já tebe, tak nemůžeš vidět ani ty mě, neprošel. A chrt zalezlý v posteli pod peřinou, taky není zrovna originální schovka, když tam tráví v podstatě celé dny. Nepomohlo jim to, byly objeveny, vytaženy, zabaleny a odvezeny na místo. A jako loni opět musely nachodit mnoho a mnoho kilometrů, přežily to a po návratu to všechno mohutně dospaly.

Jedeme zase za mladýma, ale nějakou divnou cestou, to já poznám, mám vynikající orientační smysl. A nyní jedeme rozhodně špatně. Bylo to totiž s mezipřistáním, opět na Šumavě, nevím co se jim tam tak líbí, ale budiž, je mi celkem jedno, který svěřený prostor budu hlídat. Pro tentokrát to byl zámecký hotel Zdíkov, to je v pořádku, zámecká paní, to mi vyhovuje, to můžu. A potom zase ta Praha, to už se stává rutinou, tam mě nic nepřekvapí. Překvapilo, bydleli jsme zase úplně někde jinde, skoro na periferii a čas jsme netrávili v Praze, ale v Mělníku. Tak to mi nemůžou dělat, takové zmatky, kdo se v tom má vyznat?

Opět v Praze, musíme toho synáčka zase jednou po čase navštívit. Tentokrát úplně jiná lokalita než obvykle, Suchdol. V podstatě na vesnici, ale přitom hned za městem. Perluša se ve městě jako obvykle tvářila, že vidí poprvé v životě lidi, zvířata, řeku, dopravu a celý ten ruch okolo. Amála zase dávala ostentativně najevo jak se nudí, nudí, nudí. Ale jen do chvíle, kdy jsme objevili restauraci, kde jí donesli vlastní pelech a nemusela jako obvykle ležet na holé zemi, což jí vždy nesmírně uráži. Takže toto místo bylo vzáno na milost a naopak ho odmítala opustit, ulehla, usnula a být podle jejího, tak tam strávíme zbytek života. Perluše se tam taky líbilo, protože jí donesli misku s granulemi, tedy donesli něco pro obě, no obluda to samozřejmě sežrala okamžitě za obě.

Už je fakt pěkně, takže vyrážíme. A přece nepojedeme někam za humna, takže na druhý konec republiky. Sice cesta trvá asi jako na druhý konec Evropy, ale na Šumavě je krásně, tak to vydržíme. Vydržet musíme jen my, protože obludy okamžitě po vyjetí usínají a jim úplně jedno jak dlouho se jede, prostě až tam budem, tak tam budem, Perla se vyhrne z auta, zabere přidělený prostor, okamžitě zahájí jeho komplexní hlídání a ochranu. Amála se zase okamžitě dožaduje ubytovat, protože se přece musí po dlouhé a náročné cestě vyspat, což nechápem když ji celou prospala.
Penzion v podstatě na samotě v lese, takže podle nás ideál, okolí paráda, Kvilda, Kašperské Hory, počasí vyšlo, vlastně všechno vyšlo, musíme se tu ještě někdy vrátit. Až na tu cestu, ta je fakt pro nás nic moc.

Jelikož jsme velmi chytře mladým věnovali prodloužený víkend v Českém Krumlově, jejich pražský byt zůstal na pár dní zcela opuštěn, což nás vedlo k jeho obsazení a víkendu v Praze. Obludy neprotestovaly, protože Praha většinou znamená přesuny autem, popocházení od ničeho k ničemu a celkově žádné dlouhé tůry. Tak to jsme je vypekli, protože auto jsme nechali mladým, ať nemusí vlakem a sami se přesunovali MHD, čímž jsme vypekli sami sebe, protože přesunovat se po Praze tramvají s Perlušou, která se aktivně účastní dopravy, na každé otevření a zavření dveří reaguje nadšenou snahou o vystoupení, či opětovné nastoupení, je trochu o nervy. Ale jelikož po 25 letech soužití s více, či méně prdlým dobrmanem jsme dostatečně vytrénovaní na podobné kousky, tak jsme se nenechali rozhodit.

Zima je dlouhá, už nás svrbí cestovatelské prsty, takže někam vyrazíme. Sníh není, mrazy taky nic moc, je tedy celkem jedno kam to bude. Vysočina? Proč ne, tam jsme dlouho nebyli. No samozřejmě jsme trefili asi jediný týden kdy nasněžilo a začalo mrznout. Přes noc a rovnou dobrých dvacet čísel. Už cesta byla velmi zábavná, ale přece nebudeme rušit zadaný pobyt, takže jsme tam doklouzali. Amála zalehla na pokoji a odmítala ho opusit, do sněhu ona přece nepůjde, zato Perluša s radostí poskakovala ve sněhu jako by se nechumelilo. Naštěstí už nechumelilo, takže se to dalo celkem přežít.

Jestli bude platit, jak na nový rok, tak po celý rok, tak se máme na co těšit. Náš dobrmaní filantrop, filozof a myslitel ve své nekonečné touze po vzdělání, dlouhou dobu čekal na svou příležitost. A jelikož chybovat je lidské a ve srovnání se psím čekatelem, který si na vaší chybu v klidu čeká a čeká, skálopevně přesvědčen, že kdo si počká, ten se dočká. Samozřejmě měla pravdu a dočkala se. Prostě jsme ty knížky zapomněli schovat, tak si je přečetla. Chytit ji při činu, tak ji namelem do klobás. Takhle trestejte smějící se obludu, která vás nadšeně vítá, že už jste se konečně vrátili z práce, ona už se nebude nudit a můžete klidně probrat nabyté vědomosti. Ovšem z knihovny nás asi vyloučí.
P.S. Nevyloučili, ale stálo nás to rovnou tisícovku.