Perla a Walerie

Nevzali nás sebou!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Nevzali nás sebou???????????????????????
Nevzali nás sebou.......................
Takže není vůbec o čem psát, protože bez nás se nemohlo nic zajímavého přihodit.
P.S.
Což je pravda, cítili jsme se úplně nesví, pobyt bez neustále něco vymýšlejícího dobrmana a stále lovícího vše co se v okolí pohne vipeta, byl pro nás vskutku podivný.

Prý tanečnice, myslela jsem, že pojedeme do nějakého tanečního sálu, kde se budou pohybovat postavy se stejně elegantním a štíhlým tělem jako já, budeme tančit, korzovat, hodnotit a předávat si zkušenosti s udržením linie. Ne, je to hotel na Pustevnách, kde jsme byli už asi stokrát, prakticky je vidíme ze zahrady, tak proč tam musíme přespávat. A je to Amálo ještě horší, je to nejen hotel, ale taky kopec za hotelem a určitě tam půjdeme. Ano, bylo to tak, přestože všichni zatáčeli k Radegastovi, tak my ne, my musíme na druhou stranu, do krpálu jak blázen. Páníček nějak podcenil přípravu, však to tu prý zná jak svoje boty, takže po půldenním lezení lesem nahoru dolů, jsme se vynořili konečně na cestě, bohužel náš hotel se na nás smál přes údolí asi tak milion kilometrů od nás. Nedělej, nedělej, zas tak strašné to nebylo, nakonec jsme se vrátili za světla. Akorát nás nevzali relaxovat do bazénu. To jako nás nohy nebolí, nebo co? Bolí a dvakrát tolik, však jich taky máme dvakrát více.

Tak nějak jsme si uvědomili, že jsme už strašně dlouho nebyli u našich bratrů slováků a rozhodli jsme se to napravit. Perla s Amálkou samozřejmě pomáhali usilovně balit, což předstartovním přípravám zrovna nepřidá. Je to nějaké divné Amálo, balí to nějak podivně, balí si jak městské věci, tak věci na hory, to jsem z toho jelen. Jelen být nemůžeš, možná tak jelenice. Takže budeme pobíhat po nějakém městě, kde jsou hory. Ne ty nejsi jelenice, ty jsi krá.., tak asi pojedeme do města a až tam očuchám a označím všechny dostupné rohy, tak se přesuneme do hor. Což v případě jedenáctikilové silně teritoriální vipetky znamená, že vyčůrá za den asi patnáct litrů a označkuje vše co uzná za vhodné svého podpisu - byla jsem zde: Amálie. Takový psí sprejer. Městský. S hranicemi měst a poklesem počtu obyvatel pod 1000 na m2 ji toto opouští. Narozdíl od dobrmanky, která po důkladném ranním vyvenčení, pravidelně opakuje svou potřebu uprostřed města nejlépe na centrálním náměstí. Prostě exibicionista co potřebuje publikum, čím víc, tím líp. Ale zpátky k cestě, ano jeli jsme nejdříve do města, prý do toho největšího, hlavního. Normální město, spousta lidí a náhodou jsem měla pravdu, byly tam kopce, šplhali jsme jak horolezci nahoru na hrad a zase zpátky, protože ti bratia jsou nějací divní, do hradu nesmí psi. Vrchol evoluce bobrman a oni ho tam nepustí, prostě divní. Pak už to bylo lepší, přesunuli jsme se dále, Malino, ty brďo, tam se mi líbilo. Mi se tam taky líbilo, konečně hory podle mého gusta, dole nastoupíš do lanovky a nahoru se pěkně vyvezeš a vlastně pořád chodíš dolů z kopce. Ideál, když už musíme pobíhat po horách, tak jedině dolů. Sice dostat Perlušu do té podivné bubliny na laně, to byl zážitek, ostatní spolucestující rychle pochopili, že tato kabinka bude jen a jen naše, a že s námi rozhodně nikdo jiný nepojede. A oči valí snad ještě dnes. Ještě, že nedošlo k nějaké poruše, či výpadku, protože toho záchranáře co by zachraňoval Perlu, nevím, nevím ... To není vůbec pravda, skoro jsem se nebála, to jsem se třepala jak přejížděly ty kolečka po sloupech. Je fakt, že jsem kabinku opouštěla předčasně, okamžitě po otevření dveří, ale protože jsem se těšila na to kam půjdeme. A paníčka to vyvrácené rameno bolelo jen chvíli.

Pro veliký loňský úspěch italského dobrodružství, bylo rozhodnuto, že si to letos zopakujem. I když všechny cesty vedou do Říma, tak až tam zase nepojedeme, zapíchnem to už někde v Toskánsku u Florencie. To jsem slyšela, když si o tom páníčci povídali, máme tam prý objednaný dům s nádhernou vyhlídkou, bazénem a podobnými vymoženostmi, takže si hlídáním zahrady celoročně naplno vytížený jedinec, bude moci v klidu a důstojně odpočinout. Odpočinout, ty jsi zapomněla, jak to vypadá, když někam jedeme. Ono se to jmenuje dovolená, ale to znamená, že je dovoleno nás tahat po čertech ďáblech celý den, unavit k smrti a naprosto vysílené nechat pár hodin prospat, než to celé začne nanovo. Tak na to kašlu, nikam nejedu, zalezu pod postel a ať si mě hledají. Samozřejmě to Amále neprošlo byla objevena, vytažena, zabalena a odjela s námi. Aby se připravila na nadcházející, tak zahájila protestní spánkovku a prakticky celou cestu prospala. Naproti Perluše, která při jakékoliv zastávce radostně vystupuje a nadšeně chce poznávat okolí, lidi a samozřejmě okamžitě zabírá celý prostor jako svůj a začíná ho hlídat. Přesto jsme v pohodě dojeli na GPS souřadnice místa určené rezervačním serverem a velikému překvapení místní italské obědvající rodiny se chtěli ubytovat. My z italštiny si pamatující pouze klasickou vlakovou hlášku E pericoloso sporgersi jsme jim česko -anglicky vysvětlili, že tu máme rezervováno bydlení. Bylo nám sice už doma divné, že na mapách není nějak vidět ten bazén, ale asi je nový a Google ty mapy nemá přece zcela online. Oni naštestí z našeho voucheru zjistili, kam máme doopravdy namířeno a rozhodli se nám to vysvětlit, že je to jasné, že musíme ke Carlovi a Stefanii. Po deseti minutách vodopádu italštiny, kdy i Perla zmlkla a Amála přestala předstírat, že je italský chrtík, zjistili, že jim fakt nerozumíme a vybrali ze svého středu pubertální dívčinu, která se přece ve škole učí anglicky a určitě se s tou podivnou tlupou v čele s dobrmanem, který se jim potají pokouší něco ukrást ze stolu, domluví. Dívčina asi nepatřila k premiantům, protože ovládala pouze Yes a Left. A s tím se cesta do asi o tři kilometry vzdáleného místa opravdu vysvětlit nedá. Nakonec otec rodiny pochopil, že pokud se nás nezbaví, tak se nás nezbaví, naskočil do svého Fiátku a starou dobrou rukomluvou nám pokynul, jeďte za mnou. Sledovat domorodce jedoucího na plný plyn v klikatých kopcovitých uličkách je taky zážitek. Ale dojeli jsme, našli Carla a Stefanii a ubytovali se. Byl tam nádherný výhled, byl tam bazén i všechno ostatní. Toskánsko je nádherné, obludy byly utahané každý den, takže vlastně ani nestačily nic moc vymýšlet a zlobit a vlastně už nebyl žádný problém. Perluša samozřejmě zabrala budovu jako svou, takže docházelo k mírným konfrontacím s místním psím obyvatelem, ale nic dramatického. Únava je únava, to už pak jeden ani nehlídá a raději spí.
Cesta zpátky s drobnou zastávkou a přespáním u rakouského Innsbrucku již byla naprosto bezproblémová, kdy unavenost obou oblud dosáhla takové míry, že je nevyrušila z poklidu ani silniční kontrola, ani město poměrně plné turistů. Otupěle to s námi obešly a spaly v klidu dál celou noc i cestou během dalšího dne až domů.

Sepetná, Sepetná, tam je to super, tam jsme už byly, tam se mi líbí. Ne, tam vždycky prší, je to na obrovském kopci, je to tam celkově samý kopec, psi tam nesmí do restaurace, takže s náma pojede klec, psi tam nesmí do bazénu, takže s náma opravdu pojede klec, ze čtyřiadvaceti hodinového dne tudíž minimálně dvakrát po půl hodině v ní budem zavřené. Alcatraz. A jestli se mi tentokrát opět nepodaří nasimulovat nějakou zákeřnou chorobu, tak snad budeme muset jít na tu Lysaňu a to je teda megakopec, tam snad malinký nebohý neduživý chrtík ani nemůže vyjít. Tam už určitě je méně kyslíku a mohly by jsme se udusit. Naštěstí to tak hrozné nebylo, sice opět trochu pršelo, sice ta klec jela s námi, do bazénu a restaurace psi stále nesmí, pořád je to na kopci, ale jezdily jsme nahoru dolů autem. Amále se podařilo nasimulovat déšť, takže na tu Lysou se zase nešlo. Byly jsme u výpusti z přehrady tam to žádný kopec není, absolutní rovina, dokonce když je to výpusť a teče to pak dále, tak to musí být z kopce. Dobrman - myslitel - pánbůh s náma a zlé pryč.

Prý se pojedem podívat na lišku Bystroušku do Hurgady. To tedy nevím proč se nemůžem na nějakou lišku jít podívat do lesa, proč musíme někam za ní jezdit. Na Hukvaldy, Hukvaldy, Leoš Janáček, liška Bystrouška, její socha v oboře pod zmíněným hradem, nic obludo, nic, že? Já teda nevím, co ty s paničkou na tom internetu hledáš, když jsi takový nevzdělanec. Je tam v oboře socha lišky a když jí pohladíš ocas, tak se ti splní přání. Super tam jedem, já mám spoustu gastronomických přání. Ano, místo mozku z jídla kostku, ale tentokrát to zaujalo i mě, přání se vždycky hodí. Byla tam liška, byla tam obora, byl tam i hrad. A byl tam takový kopec, že jsem si své přání vyplýtvala asi stopadesátkrát dopředu. Fuj, ať už je rovina.

P.S. Bohužel už je tam jen hrad a obora, lišku někdo asi čtrnáct dní na to ukradnul.

Někam se pojede! Je to úplně jasné, pozoruji je už druhý den, dávám si fakta do souvislostí a mé briskní dedukční schopnosti mi říkají, že se někam pojede. No to to trvalo, než ti to zapálilo, když složili klec, vytáhli kufr, do kterého začali balit misky, vodítka, žrádlo a podobně, tak to je jasné, že se někam pojede. Dobrmaní dedukční génius. A slyšela jsem něco o Krušných Horách, tak nevím jestli do místa s tímto názvem chci vůbec jet. Možná, že raději zůstanu s Micinou doma. Cha cha cha, ty která propadá do depresí a paniky každé ráno, kdy panička jde do práce, tak teď budeš dělat hrdinu, že zůstaněš doma. To by jsem chtěla vidět. Já pojedu, krušné, nekrušné, výlety to je moje. Prý si mám přibalit německý slovník, pojedeme do země mých předků, tak abych rozumněla, až tam budou všichni štěkat německy. Sice to nechápu, když jsem z Mikulova, proč německy, ale to je jedno. Není důležité jakým jazykem štěkáš, nejdůležitější je štěkat dostatečně hlasitě a pořád. Mě z tebe fakt jednou picne. Do země předků, jako že tam vznikl dobrman, ne že jsi se tam narodila. Aha, tak to je jasné, a pojedeme taky někdy do Chrtska? Asi ne, o tom jsem nic neslyšela, ale do těch Krušných hor jsme nakonec dojeli. Ale muselo to být strašně daleko, protože jsme vyjeli prakticky na jaře a tam jsme dojeli v zimě. Nevím, cestu jsem prospala, ale byl tam sníh a pěkná zima. Pěkný penzion, bohužel jsme v něm byli sami, takže nebylo co hlídat a komu hlásit, že to tu teď patří nám. Po pár dnech došlo i na tu zemi předků, už zase bylo jaro, vytáhli nás do nějakého velkého města, všichni tam fakt štěkali německy, ale to přece není problém, zwei hunde se vždycky domluví. Celkem to tam ušlo, zpátky nás protáhli přes tu naší matičku, tu už známe, ta nás nedokáže překvapit, jen jsme přespali a hurá domů na zahradu.

Že prý mírná zima, jako ta loňská, tak hurá ven. Tahají nás přes hory přes doly, přes sněhové závěje, tak vysoké, že je jeden ani nepřehlédne. Což je v tvém případě asi tak 30 cm, takže opravdu sněhové velehory. Vždyť je pěkně, svítí sluníčko, proč by jsme nemohli jít na chvíli ven. Třeba potkáme nějakého zajíce, aby jsi s ním mohla poměřit své síly ve sprintu a zahřála se. Bohužel jsme potkali stádo srnek prakticky hned za plotem, takže výlet skončil dříve než začal, protože nás připnuli na vodítka a bylo po srandě.

Tak tu zase máme další rok. Po slabém začátku zimy, kdy teplomilci jsme se už radovali, že by třeba mohla být jako ta minulá, což značí žádná, tak bohužel letos zima přišla, není to sice žádný extrém, ale sněží, mrzne, prostě zima je. Otázka jak bude dlouhá, tuhá či mírná, zaměstnává meteorology i spoustu ostatních. Včelaři ji předpovídají podle včelstev, myslivci podle stavu a chování zvěře, cibuláři podle slupek cibule a já nevím kdo podle čeho ještě. Perluša se rozhodla, že se stane taky amatérským meteorologem, když může předpovídat kde kdo, podle kde čeho, a po dlouhém a usilovném přemýšlení si umanula, že zima bude dlouhá a tuhá a tudíž je se třeba pořádně vykrmit. To by jsem chtěla vidět čím dlouze a usilovně přemýšlela, cha cha cha. Podle ní je tedy stále jen jedno roční období, a to tuhá a dlouhá zima, protože na nic jiného, než jak se vykrmit ona nemyslí. Každopádně její snaha nepozorovaně pozřít cokoliv navíc, kromě pravidelné denní dávky byla větší a větší. Naše obranné mechanismy jsou za dvaadvacet let s dobrmany vycvičeny k absolutní dokonalosti, tudíž že by někdo nechal něco k snědku ležet kdekoliv je zcela nemyslitelné. Granule jsou hermeticky uzavřeny v uzamčené místnosti, kde jsou opatření ke vstupu podobné jako při vstupu k trezoru Národní banky. Už jsme zažili umělkyni co si uměla otevřít dveře k sobě, nažrat se k prasknutí a přesto večer požadovat svou obvyklou dávku s bezelstným výrazem, že ona vůbec netuší, kde se toho půl patnáctikilového pytle vypařilo. Ale jak se říká, kdo si počká, ten se dočká, a v ostražitosti a čekání na chybu nemůžete dobrmana nikdy porazit, takže se dočkala. Kdo ten šuplík špatně dovřel se nikdy nedozvíme, každopádně bude tuhá a dlouhá zima protože to prase do sebe nacpalo 10 rohlíků, půlku chleba, špagety, čočku, rýži, dvě čínské polívky, jednu normální, instantní kuřecí, nějaké to koření a ukončila to pytlíkem hašlerek. Asi aby měla svěží dech a zamaskovala to. Poté co jsme dorazili domů, házela po nás prázdnou miskou, že to potřebuje zapít a zcela netypicky celé odpoledne prospala a profuněla a ... a je to ze syrové čočky úplně stejně příšerné.