Perla a Walerie

Už jsme dlouho nikde nebyly, zima pořád nic moc, páníčci mají k výročí revoluce nějaký sentimentální vztah, takže bylo rozhodnuto, že se pojede osobně zapálit svíčka na Národní třídu. Super, mi je to celkem jedno kam se pojede, hlavně že se pojede, a mezi lidi je to ještě lepší, tam se dá něco vyžebrat. No mi se to moc nelíbí, protože při minulých pokusech nacpat dementa přes jezdící schody do metra, se nedostavil zrovna úspěch, takže to vypadá zase na pěší maratón. A to se mi tedy moc nezdá, v tomto počasí je lepší nevycházet a zdržovat se doma. Biozátěž je minimálně na šestce, smogová situace hrozí, tudíž všem kardiakům, dětem a chrtům se nedoporučuje vycházet. I přes toto naléhavé Amálčino varování jsme byly obě dvě i se spoustou dalších věcí naloženy, a všichni jsme vyrazili směr matička Praha. Cestování se spící obludou je poměrně nudné, prostě se vyjede, obluda usne a až se zastaví obluda procitne a hrne se ven. Má to jednu drobnou nevýhodu, že je obluda dorůžova vyspinkaná a tudíž má plnou hlavu nápadů co podniknout. Narozdíl od páníčků, kteří by si po cestě klidně naopak zdřímli. Přes toto všechno jsme s občasnými zastávkami úspěšně dorazili, ubytovali se a jěště vyrazili otrkat obludu mezi lidi. Pravda místy jich bylo tolik, že z toho šla Perluše hlava kolem, ale všechno v pohodě. A tak to šlo celé další tři dny. Dokonce i na tu Národní došlo, sice v předvečer výročí ale došlo. A navzdory tomu, že jsme měly obě dvě připravené červené karty, tak tam s námi druhý den nešli znovu, naložili nás a tradá domů. Cestu si moc nepamatuji, protože už na Nuseláku jsem usnula a vzbudila jsem se až doma. O Amále ani nemluvím, myslím že uvažovala, že by zůstávala v pokoji v penzionu a ani nevycházela. Vlastně nevím proč ji vozíme sebou, když stejně furt jen chrápe a ven chodí jen z donucení.

Prý rostou úplně všude a s prázdnou by se z lesa vracel jen úplný slepýš. Tak to tedy taky zkusíme, i když z minulých zkušeností jsme megaslepýši. Byli připraveni čichací a vyhledávací psi, kteří nám určitě pomůžou a svým radostným vyštěkáváním budou v lese označovat ty nejvýstavnější kousky. Perluša se dokonce pokoušela v nestřežených chvílích uzmout atlas hub, že by si ho někde v klidu prostudovala, aby věděla do čeho jde, co sbírat a co ne. Bohužel, nebo spíše pro tu knihu naštěstí byla včas odhalena, jak se s ním smýká na místo, byl jí zabaven a zachráněn. Moc dobře víme, jak knihy po jejím přečtení dopadnou. Tak se urazila a po příjezdu na místo odmítala jít do lesa, vlezla si do přehrady a že se bude rekreovat, ať se jdem trmácet sami. Zrzavec mrzavec okamžitě přilehl na břeh k ní, že on sice do vody nepůjde, ale taky se musí rekreovat, že si tu jen tak poleží, a až půjdeme zpět, tak se pro něj máme zastavit a vzbudit ho. No nebylo jim vyhověno, musely absolvovat strastiplnou cestu lesem nelesem, která ale byla po zásluze odměněna. Opravdu rostou.

Paničku zase popadla cestovatelsko - internetově - voucherová mánie a jala se hledat, kde by se dalo strávit pár dní aktivního odpočinku. Vyhrály to Jeseníky, dokonce přímo město Jeseník. Tak jsme začaly s Amálou balit, ale protože nejprve se pojede za Ivošem na Zbraslav na výcvikový víkend a až potom se přesuneme do těch hor, musíme si zabalit jak letně, tak turisticky. To znamená, že si musím vzít obě misky na žrádlo. Ty jsi fakt pako, ty nemyslíš na nic jiného než na to žrádlo. Musíme si vzít opalovací krém na jih a pláštěnku a teplou bundu na sever, počasí je tyto prázdniny nějaké podivné, jeden musí být připraven. Ber si co chceš, já hlídám ty misky. Ve skutečnosti to vypadá tak, že se musí balit v podstatě potajmu, nejlépe když obludy spí, ale jelikož čert a dobrman nikdy nespí, je to úkol skoro nemožný. Takže se musíte tvářit nenápadně, jako že to oblečení, vodítka, misky, granule, obojky, košík atd., vlastně jen tak přenášíte, jakoby nic na jednu hromadu, protože v okamžiku, když vás obluda prohlédne a s mírným zpožděním jí to docvakne, že balíte a že se tedy někam pojede, tak nastává peklo, protože Amála dostává hysterické záchvaty, že by jste ji mohli zapomenout doma a tudíž se snaží nechat se zabalit do čehokoliv. Z tašky s oblečením ji jěště v pohodě vyhodíte, při pokusu nasoukat se do varné konvice, či termosky, je to už horší. Perluša se naopak snaží mermomocí pomáhat, což znamená, že cokoliv vezmete do ruky a položíte, v nestřeženém okamžiku ukradne, začne s tím vesele pobíhat po bytě a tváří se, že bez ní by jste to rozhodně nezvládli. Nejraději má ponožky, které striktně rozděluje na levou a pravou a nosí po jedné. V podstatě všechno oblečení je pak uslintané od smějícího se dementa. Ano, pomáhala jsem a díky mému nesmírnému úsilí, se to nakonec povedlo a mohli jsme vyjet. U Ivoše nuda, cvičení a dril, kdo to má furt opakovat dokola, když to všechno umí. Slíbený figurant nepřijel, není koho zakousnout, nuda, nuda, nuda. Co kecáš a děláš hrdinku, vždyť pokaždé, co se vytáhnou rukávy, zastřílí se, nebo zapráská bičem, tak bereš kramle a jsi schovaná v chatce pod postelí. Zakousnout jsi tak schopná svůj vlastní jazyk, což už se ti párkrát povedlo. To není pravda, měl nové rukávy a pešky a kousala jsem jako čert, až si panička myslela, že ji přes noc vyměnili psa. Obrany jako víno. Přejezd do Jeseníků byl naprosto v pohodě, se psy co usínají už při nastartování auta a v cíli je musí člověk budit se cestuje jedna báseň. Hotel v pohodě psi můžou všude, malých lidí poskrovnu, tudíž se není nutno obávat průzkumnických vlastností Perly, která se chce jít okamžitě s každým seznamovat. S dospělými to ještě jde, ale když se k pětiletému capartovi řítí rozesmátý dobrman, ahoj já jsem Perla a musím si tě olíznout, tak někteří rodičové padají do mdlob. Amála se jako vždy chovala distingovaně a zajímalo ji jen, kdy už půjdem na pokoj, aby mohla dospat tu vyčerpávající cestu, kterou samozřejmě celou prospala. Jo musela jsem se vyspat, protože jsem viděla páničkův plán na další dny Rejvíz, Červenohorské sedlo, Ramzová, Kouty, Jeseník, samé vysokohorské tůry, už teď mě bolí nohy a asi raději zůstanu na hotelu a celé ty tři dny prospím. A jestli půjdem na Praděd, tak to umřu, to si pamatuji z minula, to je hrůza. To si mě budou muset zabalit do batohu, to odmítám po svých šlapat, to je týrání. Já si to nepamatuji, už tam budem? Ne, nebudem a ani tam nepůjdem. Pro tentokrát, vzhledem k ubytování v hotelu Zlatý Chlum, byla páníčkem vybrána trasa ke stejnojmenné rozhledně, tyčící se na kopci nad hotelem. Taková pěkná odpolední procházka, nějaké čtyři kilometříky, ale popřípadě se dá vyjet nad Jeseník k Čertovým kamenům autem a od nich už je to co by kamenem dohodil. Amálka s paničkou okamžitě uzavřely koalici a jednoznačně prosazovaly druhou variantu. Budeme hlasovat, kterou variantu zvolíme. Jelikož Perluša nadšeně hlasovala pro obě dvě varianty současně, hlavně že se někam půjde, byl páníček poražen a jelo se autem. Což se později ukázalo jako celkem dobrý nápad, protože při plánování trasy byly jaksi opomenuty vrstevnice a už samotný výjezd na Čertovy kameny byl poměrně vzhůru a vzhůru. A to zbývající "kamenem dohodil" tak to se nadalo ověřit, protože to byl takový kopec, že se ten kámen kutálel dolů jako o závod a hrozilo zavalení. Jediný účastník výpravy byl naprosto spokojen, začínáme pochybovat o její čistokrevnosti, mezi jejími předky musel být kamzík. Amála s paničkou začaly stávkovat asi v polovině a ani páníčkovi tentokrát nebylo do zpěvu. Ale přežili jsme. Následující dny a výlety na Rejvíz k mechovým jezírkům, či samotné město Jeseník a ostatní, už byly vlastně jen takové procházky prakticky po rovině. Přesto to po příjezdu domů následující dny vypadalo, že jsme se zůčastnili minimálně přechodu celých Jeseníků po hřebenu tam a zpátky, kdy jsme na pokraji sil tak tak došli, a vůbec není jasné, jestli ještě někdy zregenerujem a budeme moci opět vyrazit.

Konečně bylo rozhodnuto, že soužití s dobrmanem se nedá zvládnout bez náležité odborné pomoci. Jelikož pomoc různých výcvikářů, psích odborníků a všelijakých znalců psí duše nedopadá na úrodnou půdu, tedy spíše mozek naší milé Perličky, museli jsme se obrátit na opravdového velikána v oboru. Bohužel nebyl zrovna doma, takže se s tím naším zlatíčkem budeme muset trápit dál zase sami. Já vím naprosto přesně v čem to vězí, nemá to kam dopadat, už jste někdo někdy viděli dobrmana s mozkem?

Tak a zase se stěhujeme, já jsem to už zažila, to je peklo, pořád se něco převáží tam a zpátky, malý chrt aby se bál, že ho někde zapomenou, takže se s každou várkou chce přibalit, samozřejmě je objeven, vybalen a s hrůzou v očích ponechán na místě. No nakonec mě nazapomněli, ale byla to hrůza. A teď to vypadá velice podobně. To se mi nějak nezdá, mi to připadá jako když jedem na výlet, akorát je těch věcí nějak více, a co je velmi podezřelé, nebalí se ta obludná, odporná klec, takže to vypadá, že páníčci chtějí někam zmizet bez nás. To jim samozřejmě nemůže projít bez povšimnutí, takže musíme zahájit záchrannou akci, nazvanou vyber si svého páníčka a nespouštěj ho z očí. Což v chrtím případě znamená zrychlený dech, splašené pobíhání sem a tam a neustálé pokusy uniknout a proniknout do libovolného zavazadla, popřípadě se ukrýt už dopředu v autě. To se dá zvýšenou pozorností uhlídat. Bohužel v dobrmaním případě to znamená, že se vám obluda pokouší vlézt do kapsy, na záda, na klín, popřípadě vás povalit a zalehnout, čímž se zamezí podle její logiky zmizení paničky. A to už není nic příjemného, když vám takhle pomáhá balit na dovolenou. Aha my jedeme na dovolenou, tak to je jiná, to už jsem klidná. V tu chvíli Amála ulehá doprostřed předsíně na práh venkovních dveří a odmítá se hnout. I přes tyto překážky bylo zabaleno, odneseno, naloženo, a mohlo se vyjet. Asi pojedeme někam dále, když nám navlékli ty postroje, to dělají vždy, když se jede daleko. Budu sledovat tachometr, tak to spolehlivě poznáme. Jeli jsme snad celý den, strašná dálka, ještě že pořád zastavovali, ať se můžem proběhnout, vyvenčit a tak. Večer jsme spali v hotelu, byla jsem tak uondaná, že jsem ani nehlídala příchody a odchody ostatních hostů, celou noc jsem spala. A ráno nanovo. Nakonec jsme tam ale dojeli. Slušný domek se zahradou, celé oplocené, oběhla jsem svěřený prostor, prozkoumala okolí, vyhnala ze zahrady drzé kočky, s tím, že teď tady bude panovat pořádek, teď tady hlídám já, a oznámila to všem psům v okolí. Něco mi sice odpovídali, ale vůbec jsem jim nerozuměla, štěkali nějakým cizím štěkotem, Amála říkala, že to jsme asi v cizině, že to ráno zjistí, že teď si musí jít lehnout, aby se po té náročné cestě vyspala. To teda nechápu proč, když spala prakticky celou cestu jak zabitá. Ráno zjistila, že všechno kolem nás je v italštině, tudíž musíme být v Itálii. Okamžitě prohlásila, že od teď je tedy italský chrtík, aby zapadla do místního kolektivu. Říkala jsem jí, buď si co chceš, já mám svěřený prostor, musím hlídat a jestli mi někdo rozumí nebo ne, to je jeho problém. Ale zrada, žádné povalování u plotu a vyhlížení další oběti odsouzené k uštěkání, normálně nás každé ráno naložili do auta, a že se prý jede na výlet. Mám nachozených milión jarních kilometrů, zlatý cvičák, tam si to jeden odbude a má svatý pokoj, tady jsme prošli určitě celou Itálii, nahorů a dolů a ještě nejméně dvakrát. Ze začátku ještě dobré, pole, lesy, a potom takový veliký rybník, fuj slané to bylo jak čert, že se to nedalo pít, vlnilo se to jak žížala a připadala jsem si jak na pískovišti, teda takovém větším pískovišti, ale ty zrnka mám v kožichu snad napořád. Prý velký rybník, já se picnu, ty blbaňo, moře, moře to je, to znám z Chorvatska, akorát ten písek, ten tam fakt nebyl. To je jedno, prostě to bylo brekeke a basta. I když proti tomu co přišlo potom, zlaté moře, pak nás dovezli do města, já jsem holka z vesnice, nějaké to město už jsem sice viděla, ale toto to teda bylo moc, chodili jsme tam celý den, furt to nekončilo, dokonce mě nacpali do plechové jezdící obludy, říkali tomu tramvaj, to tedy ti taliáni čučeli, to ještě neviděli, dementa v tramvaji, který se bojí pískajícího mechanizmu zavírání dveří, a který na každé zastávce, křižovatce a podobně, se pokouší opustit tramvaj střemhlav, táhnoucí za sebou na vodítku zoufalou paničku, prodírajíce se třesoucím se davem vystrašených italů, modlících se, aby ta obluda na další zastávce už opravdu vystoupila. Mamma mia, ne, jela až na konečnou, za pobaveného pohledu páníčka s naprosto klidnou Amálkou, ležící na zemi se samozřejmostí, jakoby se v tramvaji narodila. A to jsme doma podnikli pár zkušebních jízd, aby si Perluša zvykla. Nezvykla. Ale jinak v pohodě, ve městě i přes ty davy turistů úplně v pohodě, sice jsme místy budili úžas - Il cane gigante - naštěstí Amála úspěšně si hrající na italského chrtíka, to vždy zachránila. A to jsme tam byli na státní svátek, kdy prezident pokládal věnce u hrobu neznámého vojína, takže si nás důkladně prohlédla přinejmenším půlka římského policejního sboru. Přesto nikdo nic proti obludě nanamítal, A takhle se to vezlo celý týden, pořád na nohách, do toho jsem musela ve volných chvílích hlídat zahradu, no hrůza, už ať jsme doma, potřebuji trochu klidu. Amálka asi tak od třetího dne velmi vážně uvažovala, jestli udělala dobře, že s námi vůbec jela, že to by možná za týden samoty doma stálo, že ona není žádný turista, aby běhala celé dny po památkách, že ona je vznešeného původu, aristokrat, ona může maximálně dělat někde na náměstí umělecké dílo, sochu, kterou si ostatní můžou fotit, ale ne pobíhat celý den tam a zpátky. A ta vyhlášená italská kuchyně taky nic moc, to bílé prý pečivo se nedá vůbec žrát, zlatý český rohlík. Už ať jedem domů. Nakonec se samozřejmě obludy dočkaly a jelikož byly za ten týden tak uchozené, tak celou zpáteční cestu prakticky prospaly a vzbudily se až doma. Asi tak za tři dny.

Asi poprvé co nám nevyšlo počasí na výcvikovém víkendu. Pátek ještě celkem ušel, ale v sobotu se ochladilo, což by ani tak nevadilo, paníčci se oblečou, Perlušce je to úplně jedno a Amála stejně prakticky neopouští chatku, takže jí je úplně jedno jak je. Ale k tomu všemu začalo pršet a to už je na cvičení poměrně nepříjemné. Tedy jak pro koho, Amálka počasí sleduje sice pozorně, ale kromě zcela mimořádně povedených dnů, kdy je nebe bez mráčku a teplota atakuje třicítky, odmítá opouštět vnitřní prostory, takže té je vlastně jedno, že prší, páníček tam vpodstatě tráví čas s ní, aby jí tam chudince nebylo smutno, Perluše je jakékoliv počasí úplně jedno, ta bude poletovat po venku i kdyby padaly trakaře, takže vlastně se nemůže cvičit, protože ten déšť vadí paničce. Naštěstí tam takových paniček bylo povícero, takže ten výcvik tentokrát za moc nestál.

Jelikož se náš oblíbený psí cvičitel s partou svých následovatelů přesunul na nové místo, SRS Královec, tak jsme to samozřejmě museli jet prozkoumat. Zima, i když ta letošní byla divná, není zrovna naše oblíbené období, proto jsme si počkali na příznivější čas. Březnový výcvikový víkend jsme bohužel museli oželet, protože zlatíčka háraly, ale duben a už tam budem. Počasí jako na objednávku, cesta v pohodě a v podvečer jsme na místě. Místo sice trochu na kopci, ale jinak paráda. Ubytování v bungalovech naprosto vyhovujících partě se smečkou různých psů. Cvičení jako vždy intenzivní a únavné, tedy spíše pro paničku, která odpadá ve večerních hodinách do polokómatu, zatímco Perluša, která po výcviku sice vypadá jako že do bungalovu snad ani nedojde, se po dvacetiminutovém spánku probouzí zcela svěží a plná elánu. Páníčci se stačí sotva navečeřet, a už otravuje jako obvykle. Pojďme ven, budeme se honit, budeme něco hledat, budeme na všechno koukat jako zjara, budeme jen tak poskakovat atd. atd. atd. Jo, furt chtěla běhat po lese, ryla rypákem v zemi jako divočák, svolávala všechnu lesní zvěř na pokec, no být poblíž myslivec, tak nás z toho lesa snad vyhodí. Byly tam strašné kotáry, nahoru dolů, samé jehličí, no fůůůj, příroda. A poblíž byla rozhledna, páníček se rozhodl, že když necvičím, tak se tam prý půjdem podívat na výlet, přece se nebudeme válet celý den v bungalovu. Opravdu mě tam dotáhl, a chvíli to vypadalo, že mě snad požene nahoru, prý tam bude super výhled. Bylo tam asi tak tisíc schodů, takže jsem se zašprajcovala a měl ze mě oslíka jak z pohádky. I jsem se třásla. Já mu dám výlety, kdyby si mě neudobřil piškoty, tak mě nesl celou cestu zpátky, nejsem žádný turista. Já by jsem šla na rozhlednu hned, to musí být výhled na svěřený prostor a jak se z vrchu musí nést štěkání, to by bylo něco. Nic z toho nebylo Perluše umožněno, byla na výcviku, takže pilně cvičila a cvičila.

Případ jako od Sherlocka, záhada ztracené kočky. Byla jedna kočka domácí, která nevychází ven, pouze hledí z okna na okolní svět a maximálně v létě sedí v otevřených dveřích na zahradu a pozoruje okolí. No a tahle kočka jednoho dne využila situace, kdy panička větrala a vzhledem k tomu, že v oknech ještě nejsou sítě proti mouchám, nelenila a jala se prozkoumat parapet zvenku. Panička nic netušíc za chvíli okno zavřela a bylo hotovo. Odpoledne vesele ubíhalo dál, nastal večer a najednou se dostavil divný pocit, že už nikdo nějakou chvíli neviděl Micinu. A začalo zběsilé prolézání všech možných i nemožných zákoutí. Po prozkoumání celého domu bylo konstatováno, že kočka zmizela. Zoufalé pokusy objevit ji v zamčeném sklepě, či na půdě, kde sice nikdo asi tak týden nebyl, ale přesto tam paniček rozháněl pavučiny za soustavného volání mici mici mici, taky nevyšly. Prostě záhada zmizelé kočky, no asi po dvou hodinách nám to konečně došlo s tím otevřeným oknem. A nastalo druhé kolo hledání Miciny, tentokrát venku, v blízkém a posléze vzdálenějším až vzdáleném okolí domu. Po kompletním prohledání vesničky naší střediskové vzrostla beznaděj na maximální úroveň. Kočka prostě zmizela neznámo kam. Panička v slzavém údolí odmítala jít spát, páníček tedy vyběhl ještě jednou ven. A ejhle, mrška jedna chlupatá byla zalezlá asi deset metrů ode dveří, pod kupou kamenů u garáže, a byla v takovém šoku, že nebyla schopná vydat ani hlásek. Po donesení domů a bouřlivých přivítacích procedurách, které kupodivu strpěla bez jakýchkoliv připomínek, zalezla pod postel a asi tři dny jsme ji neviděli.

Únor bílý, pole sílí. Tak nám to moc nevyšlo, po asi týdenní bleskové zimě, už tu zase máme jaro, takže přece nebudeme sedět doma za pecí. Vyrazíme na výlet, třeba do oblíbeného Raduňského zámeckého parku, ideálního místa na zimní proběhnutí dvou čtyřnohých oblud. V tomto ročním čase bývá většinou zcela prázdný, žádní turisti, žádní cyklisti a podobná individua, která by mohla vzbudit zájem naší Perlušky. A když k nim běží se širokým úsměvem od ucha k uchu, aby se s nimi pozdravila, slabší povahy omdlívají a silnější na nás začínají něco pokřikovat, což většinou nebývá v jejím štěkání naštěstí slyšet. Obludám ale stačí se většinou honit mezi sebou, teda Perla zcela marně honí řehtající se Amálu, která ji naprosto dokonale zrychluje a zpomaluje aby ji dala náznak naděje, že ji někdy může chytit. A dement s jazykem skoro až na zem, ji na to pokaždé znovu a znovu skočí. No tentokrát to bylo zcela jinak, přijeli jsme na plné parkoviště, kde se chystali orientační běžci ke svému závodu. Bohužel na stejné trase, kterou jsme se ubírali i my. Amála se chtěla okamžitě zaregistrovat, protože je naprosto jasné, že slavně zvítězí. Perluša na nic nečekala a začala závodit sama od sebe. Ano nemohlo to dopadnout jinak, cílem jsme probíhali první, ve chvíli kdy ostatní se stále ještě rozcvičovali na startu. Amála se ještě chvíli po tom zklamání, že ji nepřipustili do závodu, rozhlížela kolem, jestli by někoho nevyzvala alespoň na krátký sprinterský souboj, ale nakonec usoudila, že to jsou jenom amatéři, a nevzali jí protože se jí vlastně bojí, protože ona je profík.

Teplo, teplo, teplo. Tak jsme si na to už pomalu začali zvykat, že je to normální, že nám začínají v lednu kvést jabloně. A už jsme to zakřikli, minulý týden při výletě na horách +15 stupňů, po sněhu ani památky, nestačili jsme odhazovat vrstvy, ať se moc nezapotíme. Příroda nám to vrátila i s úroky. Teď máme -15, oblíkáme si snad všechno co máme, Amála odmítá vystrčit nos z pelechu, o tom, že by snad měla jít ven se vyvenčit, o tom nehodlá vůbec diskutovat. Zatím co Perla se nadšeně sápe ven, aby po 38 vteřinách klepala nosem na sklo, že ji mrzne úplně všechno a okamžitě ji musíme pustit domů. Třeba bude někdy i normální zima.

Jak na nový rok, tak po celý rok. Tak to se máme na co těšit, počasí si s námi hraje na jaro, takže Perluša odmítá jít domů, pobíhá si po zahradě tam a sem, vždyť je přece krásně teplo, tak co doma. V takhle pěkném počasí přece spousta spoluobčanů nebude sedět zalezlá doma, ale půjde třeba na procházku. No a to je velká šance, že půjdou kolem našeho plotu a to jim je třeba důrazně vysvětlit, že to není dobrý nápad, že tady hlídá strašlivá bestie, která je uštěká k smrti. Dokonce se podařilo i do nevídaného tempa zrychlit nejednoho cyklistu. Oba dva si zcela jistě zlepšili průměr svých novoročních vyjížděk. Třeba přijde opravdická zima a bude od té naší sirény klid, protože když ji trošku přimrzne prdel, tak se tlačí domů sama i bez zavolání a přemlouvání.