AMÁLKA (*22.2.2007)

Amálka, drobná vipetka, která je o sobě skálopevně přesvědčena, že je hnědá dobrmanka.
Toto je moje první setkání s novou smečkou, zatím jen s její psí členkou Bramborou. Žila jsem si v pohodě se svou obrovskou smečkou, když se jednoho dne objevila tahle obrovská, zlomyslná, poťouchlá dobrmaní potvora, která mě ihned začala očuchávat, což v jejím případě znamenalo, že mně stále nosem popostrkovala a nadzvedávala a to se mi vůbec nelíbilo, tak jsem ji kousla. A to zcela jasně definovalo celý náš budoucí vztah, já jsem vedoucí, já mám vždy pravdu, já budu rozhodovat. Ale to předbíhám, nejprve jsem se přestěhovala do nového bytu, zabrala té černé potvoře všechny její oblíbené místa. A vlastně jsem zabrala celou tu potvoru, která mi musí sloužit a poslouchat. Zjistila jsem totiž časem, když jsem rostla, že jsem taky dobrmanka, obrovská a strašlivá. Sice mě všichni mají rádi a také já miluji naprosto všechny koho potkám, ale to vůbec nevadí, prostě jsem trochu menší hodný hnědý dobrman. Páníčky ty jsem si ochočila hned, takže na mě ani nezkoušeli takové ty pokusy s výcvikem, na to mají Bramboru, ta je tak tupá, že ji to snad baví. Furt leze paničce 10 centimetrů za zadkem a čeká co po ní bude chtít, prý to dělá pro ty piškoty co za dostává, ale já vím svoje, bojí se, že by se ztratila. To já ne, když se mi něco líbí, a líbí se mi prakticky vše, co se trochu rychleji pohne, tak hned vyrážím to prozkoumat (teda spíš chytit). No a já za to nemůžu, že to trvá někdy třeba deset minut než se vrátím, ale jsou na mě hodní a celou dobu křičí, abych věděla kam se vrátit. Jinak jsem prý zlatíčko, i když jsem slyšela jak páníček po jednom mém výletu cosi brblal, něco jako zrzavec mrzavec, ale to tak určitě nemyslel. Kdo by si mu sedal na klín a kulil oči, kdyby mě neměl?

Historie