Perla a Walerie

Asi se stanu profesionální modelkou. Po minulém úspěchu, kdy páníček mi říká, že mám tvrdit, že výstavy se zůčastnilo přes 2000 psů a já jsem byla čtvrtá, že to není lež, ale správně formulovaná pravda, jsme se přihlásili znovu. Tentokrát mě přihlásili na speciálku, klubovou výstavu, samí dobrmani, prostě výběrovka. Super, budou tam i hnědáci? Přihlásím se taky. Ano byli, celkem přes 50 dobrmanů, černí, hnědí, psi, feny, od štěňat po veterány a mezi nimi jedem bláznivý vychrtlý vipet, který se neustále pokoušel narvat do kruhu, že chce soutěžit a dostat taky pohár. Ano taky! Závist! Závist! Závist! Já jsem totiž pohár dostala a pan rozhodčí říkal, že jsem výborná a dal mi na to diplom. No to jsme tam ale nemuseli jezdit, to jsem věděla už dopředu. Ale abych uvedla celou pravdu, že jsou výborní říkal i jiným a zase jsem to celkově nevyhrála. Ale pohár mám a ty Amálo máš prd. Tvé podlé pokusy, když tě nechtěli pustit do kruhu, poté co jsi se zamíchala mezi hnědá stěňata, nevyšly. Ani následné férové nabídky ostatním, kteří už pohár zaslouženě vyhráli, že si to o něj rozdáte třeba v běhu přes hřiště, od branky k brance, že jsi maličká, vychrtlá, slaboučká a taková podvýživa přece nemůže porazit velikého statného dobrmana v pitomém běhu. Naštěstí ti na to nikdo neskočil a poháry zůstaly v držení těch co jim patřily. Abys neřekla, že jsem potvora, tak ti ten svůj někdy půjčím a můžeš se s ním chlubit. Paráda a napíšeme na něho fixkou "Amálie - vítěz v běhu za čímkoliv". Tak to určitě ne, ten je můj a můj zůstane, dokud nevyhraju další, pak ti možná jeden propůjčím. Ale nevím, nevím, zaslechla jsem něco zase o výcviku, tak budu muset vyhrát ne výstavu, ale asi nějaké závody. Super, třeba v běhu, přihlásím se taky...

Jelikož jsem vyrostla do krásy nesmírné, bylo rozhodnuto, že je třeba tuto ukázat nejen rodné vísce, ale ohromit celý svět, získat zasloužené vavříny a poháry, či dokonce ocenění a tudíž bylo nutné mě přihlásit do oficiální soutěže. Po prostudování příslušných možností panička zavrhla oblastní voříškiádu, jako zcela nehodnou mého původu a kvalit, přeskočila nabídku pár oblastních výstaviček, prošvihla pár termínů pro přihlášení jinde, ale nakonec jsme se stihli v podvečer uzávěrky přihlásit na národní výstavu psů do Brna. Prý, že si uděláme výlet, zajistíme si tam nocleh, v sobotu se půjdeme jen tak podívat (ať si magor zvykne) a v něděli na to vlítnem. Amálu vzali taky sebou, no to se picnu, snad ji nechtějí taky vystavovat, vždyť je vychrtlá jak chrt, ta může soutěžit tak leda v počítání žeber, komu jich jde vidět víc. Naštěstí jela jenom jako doprovod. Výlet pěkný, Brno pěkné, účast solidní, počasí vyšlo, celou sobotu jsme se jen flákali po výstavišti a po městě a v neděli jsem se vrhla do boje. No nevyhrála jsem, byla jsem čtvrtá z pěti, takže někoho jsem přece jen porazila. Snad příště. Ale panička byla spokojená, nikam jsem neutekla, do kruhu jsem šla úplně v pohodě, nachala jsem na sebe šáhnout úplně cizího rozhodčího, po nikom jsem neštěkala, nikoho nekousla, v Brně nechtěla řídit hromadnou dopravu. A dokonce mě to tak nějak zmohlo, že jsem necítila potřebu ani na hotelu organizovat chod událostí na patře a prospala to. Takže jsem to vlastně podle páníčků prý skoro vyhrála.

Prázdniny letošního roku se nesly v duchu, jednak ne zrovna ideálního počasí, kdy páníčci měli dovolenou, zrovna když pršelo. Kdo letos ne? Ale taky v tom, že se letos dělala nová kuchyň a tudíž bylo rozhodnuto, že se letos nikam nepojede. To by mi zas až tak nevadilo, je mi celkem jedno, kde budu štěkat u plotu své radikální názory na bezpečnou vzdálenost procházejících, kde se budu neustále celý den snažit přilepšit si své výživové kondici, ukradením čehokoliv k snědku. Lidské jídlo je samozřejmě nejlepší, ale v nouzi jeden nepohrdne i například igelitovým pytlíkem z koše, popřípadě ponožkou, kapesníkem, či čímkoliv jiným, co lze ukrást, z čehož mají páníčci ohromnou radost, kterou dávají najevo radostným pobíháním za mnou po zahradě. Prázdniny určitě vznikly ze slova prázdný, tudíž máš mít svůj program naprosto prázdný a podle toho řídit svůj denní program. Přesně jak říkal nejmladší páníček po návratu domů z kolejí, když se ho ptali na jeho program o prázdninách, celý rok jsem se musel tvrdě učit, tak teď mám v plánu nedělat vůbec nic, abych po náročném roce načerpal síly do dalšího atd. atd. S tím se naprosto ztotožnuji a ulehám k němu, v září nás vzbuďte. O to podlejší bylo když mě panička jednoho dne sbalila i s mou oblíbenou klecí a odjely jsme na výcvikový týden a Amála si mohla válet šunky doma. A já jsem tam musela poslouchat, běhat, stopovat, honit lumpa, kousat do rukávu a ještě, když šla panička na oběd, tak jsem byla naprosto potupně zavřená v kleci, minimálně dvacet minut. A to je skoro celý den. Naštěstí to za týden skončilo a jely jsme domů. A pak už jsme byly pořád doma a pomáhaly jsme s tou kuchyní. Páníček byl přímo nadšený, když jsme mu podávaly nářadí a radily jsme mu, co a jak. Proto taky na výsledné fotce je samozřejmě vyfocen nejlepší pracovník.

Něco se chystá, něco se chystá, honem se Amálo pojď podívat, balí se a balí, u toho nemůžeme chybět. Páníček se pokouší složit klec, vypadá to, že je to úkol podobný složení Rubikovy kostky, ono taky kdo si zkusil složit klec s dementním dobrmanem, který neustále leze dovnitř a ven a mezi tím se mu mezi nohama proplétá malý chrt, který má panickou hrůzu z toho, že by ho mohli zapomenout doma, ví o čem to je. Ale dílo se podařilo, klec byla složena bez jakéhokoliv psa, či kočky, ostatní věci byly také úspěšně nabaleny do tašek, vše přesunuto do auta, a můžeme vyrazit. Směr Zbraslav u Brna, výcvikový víkend se zaměřením na dobrmany a obrany, svazový figurant, no prostě záležitost nejvyššího dobrmaního významu, jenom pro profíky. Tak to teda nevím proč tam vlastně jedeme, když ty se Perlo dokážeš maximálně kousnou do jazyka a posloucháš jen sama sebe a na všechny ostatní jen pořád štěkáš jako dement. Ty moc nemluv, kvůli tvému minulému veselému kousku s tapetami a zdí s námi jede i ta klec. A mám veliké obavy, že nebude neustále otevřená jako doma, že ji vezou pro to, aby nás do ní zavřeli. Jinak cesta v pohodě, je to až nebezpečné jezdit s klidným, spícím dobrmanem, který usíná po rozjezdu a chrápe celou cestu. To by jeden páníček usnul taky, což u řidiče není zrovna nelepší řešení. Zlatá Brambora, která celou cestu zpívala a že by někoho postihl mikrospánek, bylo zcela nemyslitelné. I přes tyto nedostatky v udržování bdělosti řidiče jsme ale dorazili na místo, ubytování super, praktický veliký apartmán se vším potřebným, že není vybavení luxusní, to pejskařům až tak nevadí, alespoň není co zničit. A když jsou obludy zavřené v kleci, tak to nemá ani kdo zničit. Fakt nás tam zavřeli, nalákali nás dovnitř jako doma, prý pojďte na místečko, ale doma ty dvířka nikdo nikdy nezavírá !!!, klidně si odešli a nechali nás tam zavřené, zoufalé, brečící, vyjící, plačící, vystresované, na pokraji smrti, no vážně minimálně celých čtyřicet minut, co se šli najíst. Už mě to fakt nebaví, pokaždé si chodí někam na jídlo a my máme stále stejné granule, které nám přivezou sebou. A mě ještě nechali zavřenou v kleci, pokaždé když šli s dementem kousat, já se jim na ty výlety opravdu vykašlu, co to je za výlet, když jsem zavřená, venku mě pořádně nepustí, abych se mohla proběhnout, však by je neubylo, 20-30 minut počkat než se vrátím z výpravy za zajícem, srnkou, igelitovým sáčkem, listem, nebo vlastně čímkoliv, co se kde pohne. A stejně se jim ten výcvik nepovedl, dobře jsem se dívala, žadná z těch dobrmaních oblud toho figuranta nezakousla, každá ho nakonec pustila, štěkali jak pominutí, lítali jak pominutí, ale nazahryznul ho ani jeden. Tak co to jsou za závody, když není vítěz. No ty tomu tak rozumíš, asi kdybychom ho zahryzli, tak by těch figurantů byla strašná spotřeba, kdy bychom je pořád asi brali.

Okamžitě mě odneste zpátky domů, já tady nechci být už ani minutu, ani sekundu. Jsem kočka pokojová a nevidím jediný důvod, proč bych se měla pohybovat v takto nepřátelském prostředí. Fouká tady vítr, tráva rozhodně není koberec, nedá se po tom moc dobře chodit, slunce svítí, ptáci zpívají, pořád kolem mě něco poletuje, no samé hrozné věci, vůbec nechápu jak tu ti psi můžou trávit celé dny a ještě si to pochvalovat. No vlastně chápu, PSI. Tím je o jejich inteligenci řečeno vše. Ale ti lidi mě taky pěkně nakrkli, zase jednou dostali báječný nápad, že se určitě chci podívat ven na čerstvý vzduch, do přírody a vzali mě ven. Dokonce měli úplně geniální nápad, posadili mě na strom. Tak jsem jim ukázala kombinaci tvrdá jako veka zkřížená s tvrdým Y, museli si pro mě vylézt, pěkně rychle mě zanesli zase zpátky dovnitř a doufám, že jim to stačilo a už je to nikdy nenapadne. Kdy by taky jeden vzal čas na nějaké poletování po venku, když musí 24 hodin denně spát a spáát a spáááát.

Nedají si pokoj a nedají, stále se budou pokoušet mě vycvičit k obrazu svému a ne k obrazu svobodného dobrmana, který si dělá, co chce, nikoho neposlouchá, na všechno z plna hrdla štěká a komentuje to po svém. Zase si na mě připravili podlost nejvyššího kalibru, panička dodělala školu, tudíž ji najednou zbývá spousta času na kraviny a tak se zase vynořila otázka mých světlých zítřků, a to buď na poli výstavním, či sportovním. Jelikož jsem rozený krasavec – sportovec, je to velice těžké rozhodování k čemu se uchýlit a co zvolit jako optimální řešení, zda se stát miss, nebo zda dosáhnout úspěchu na poli vrcholového sportu. Já si sice myslím, že rostu do krásy a poslouchám jen sama sebe, ale na můj názor se nikdo neptal, prý rostu jako dříví v lese, a trocha režimu mi jen prospěje. Nevím, nevím, když budeme někde ztrácet čas pobíháním po cvičáku, kdo bude hlídat celou zahradu a zuřivě štěkat na všechno, co se jen mihne za plotem, kdo bude sousedovic dětem neustále opakovat: „nepřibližujte se k tomu plotu, nebo …“, kdo bude okolo pobíhajícím kočkám podrobně vysvětlovat, co by se stalo, kdyby tu ten plot nebyl, vždyť opakování je prý matka moudrosti. No nebrali na to vůbec ohled, začali jsme s výcvikem, musím poslouchat, dělat různé skopičiny, běhat po cvičáku, a panička na mě dokonce křičí, když mám svůj vlastní názor na provedení cviku. Zrzavce mrzavce nechávají doma, nic nemusí, směje se mi do očí. Naprostá nespravedlnost, podlost největšího kalibru, zrada. A teď jsem zaslechla, že nejen tento nehorázný dril, ale že prý mě fakt přihlásí na nějakou výstavu. To mě jako někdo cizí bude osahávat, poměřovat, prohlížet mi zuby? Tak to bude prdel, jakože já budu v klidu stát s ostatními psy vedle sebe a nebudeme si nic vykládat. Tomu snad nikdo nemůže věřit, to je přece neuskutečnitelné. No uvidíme.

Cestování s nezpívajícím dobrmanem je naprosto pohodová záležitost, skoro by se až chtělo říci, že je to zážitek, to by jeden jel na kraj světa, aby si to ticho vychutnal. Lehne a spí celou cestu, nekontroluje při každém zastavení na semaforech, či křižovatce zdali už tam jsme a nezpívá celou cestu už tam budem, už tam budem tra la la. Jeli jsme na Vysočinu, k Třebíči na výcvikový obranářský víkend dobrmanů. Samí profesionální sportovci ověnčeni všemožnými tituly a nejrůznějšími zkouškami, tetelící se při spatření figuranta radostí a provádějící ukázkové zákusy. A do toho náše puberta, nechápající proč by toho milého člověka měla kousnout, když se s ním muže kamarádit. Amála chvíli uvažovala, že by to mohlo být zajímavé, když ten člověk před ní utíká, ale není jediný důvod ho kousat do té divné věci na ruce, když je možné ho dohnat, předehnat a slavně zvítězit proběhnutím cílem jako první. Nakonec zhodnotila jeho rychlostní výkony jako zcela podprůměrné, ba chrta až nedůstojné a rozhodla se ho ignorovat. Perla nakonec celkem pochopila o co vlastně jde a o tu kůži se s ním přetahovala, dokonce si na lumpa i zaštěkala.

Pozor, pozor, něco se chystá. Paničku ještě neopustila utkvělá představa, že rostu do krásy a že přece jednou ten rozum musím potkat, a tak zase začala plánovat mou výstavní kariéru. No a protože na výstavách se čas netráví pouze ve výstavním kruhu předváděním svých předností, ale samozřejmě taky spoustou čekání a čekání, tak se musí zajistit milému výstavnímu jedinci dostatek místa, kde bude mít klid při čekání na udělení zasloužených titulů. "Pořídíme klec a naučíme je (ano slyšíte dobře JE, jako že svobodomyslný chrt bude zavřen v kleci), že to je jejich místečko a ony si tam budou třeba i spát doma přes den." Cha, cha, cha, to chci vidět. Nicméně zařízení bylo objednáno, dodáno, složeno a postaveno na vyhrazené místo v bytě. Amála s výrazem, no tak tentokrát se doopravdy zbláznili, obcházela její nové místečko s třímetrovým obloukem a uvažovala, že se ten kotec venku neměl bourat, že by ho možná brala, protože nic neudělala, není žádný trestanec a za mříže prostě nejde. S Perličkou to bylo ještě zábavnější, jak je u dobrmanů zvykem mají k různým věcem své vlastní názory, a tady se Perla rozhodla, že se toho prostě bojí, že do toho za nic nevleze, že je to příšerný bubák, je tomu třeba pořádně nadat, třeba to uteče. Neuteklo, naopak byla to naprostá zrada od paničky, která se jí tam pokoušela nacpat. Nejprve za pomocí různých laskomin, kdy dement na prahu klece natahoval hlavu jak žirafa, ale dosáhnout nemohl, Amála mu briskně probíhala mezi nohama do klece a zpátky aby to všechno sežrala. Nakonec bylo použito hrubé násilí a dobrman byl v kleci. A nastal obrovský problém dostat dobrmana z klece ven. Natočení nejdelší nohy a postupné vytažení nepomáhalo, prostě tam stála tvrdá jak veka a odmítala jakýkoliv pohyb. K popukání, kdo neviděl neuvěří. Čas je prý nejlepší lékař, tady tedy spíše hlad, nakonec se dílo podařilo, dobrman byl z klece vytažen. Ovšem k čemu nám ta klec bude to se teda neví, nebo ví? Mohla být klidně o hodně menší. Už ať je to jaro.

Únor bílý, pole sílí. A protože nejenom pole, ale i pes potřebuje pořádně posílit, tak je nutné tyto síly nějakým vhodným způsobem načerpat. Podle zaručeného chrtího receptu je pro to nejideálnější celou tu hnusnou zimu (z chrtího pohledu jakákoliv teplota pod plus 10 stupňů) zaspat. Amálka se o to letos pokusila a občas nakazila celou smečku, včetně jejích lidských členů. Proč bych proboha měla chodit ven, když je tam mráz, fouká tam severák a na zemi je nějaká břečka, zcela nevhodná pro sprint. Sprinteři přes zimu regenerují. Zato dobrmani v pubertě regenerovat nemusí prakticky vůbec, ti jsou nabití energií až až. A vysvětlit takové dobrmaní dorostence, že je tam opravdu mráz a že by se taky mohla jít třeba na chvíli ohřát domů, je někdy nadlidský výkon. A tak se na ni rvou různé oblečky a dečky, aby nám tam ten dement nezmrznul. Amála se samozřejmě taky dožaduje obléct obleček, akorát nevíme jestli proti zimě nebo jen normálně Perle závidí a musí to mít taky. Takže jí do toho nasoukáme taky a ona za 3 vteřiny stojí u dveří, klepe se jak ratlík a dožaduje se okamžitého vpuštění dovnitř. Sotva je vevnitř přilepí se na sklo a závidí, závidí a závidí. A okamžitě se dožaduje jít to ven zkontrolavat, co kdyby? Super, stálým otevíráním a zavíráním, při vypouštění jedné či druhé, se prakticky vyrovnají teploty venku a vevnitř a jsme nadšením bez sebe prakticky všichni. Micina se pokouší vlézt do kamen, aby si uchovala tělesnou teplotu na přijatelné úrovni, což se taky nejeví jako zrovna ideální nápad. Takže nakonec asi sílí opravdu jen to pole, všichni ostatní padají naprostým vysílením. Už ať je to jaro.

Sešel se rok s rokem a máme tu zase nový. Doufáme, že bude klidnější než ten minulý. I když s dobrmanem si přát klidný rok bez překvapení, to je asi nemožné. Takže uvidíme, co nám přinese a čím nás překvapí.