Perla a Walerie

Vyrovnáváme se se ztrátou Amály, teda hlavně páníčci, mi sice taky chybí, ale já potřebuji k životu v okruhu 2 metrů paničku a k tomu plnou misku. Což mám, takže mi nic neschází. Ale paníčci se rozhodli, že potřebujou změnit prostředí, takže mě naložili do auta, odvezli na konec světa, teda podle toho, jak dlouho jsme jeli. Vlastně to nebyl konec světa, dokonce jsem si vzpomněla, že už jsme tu byli. Nevím proč jezdí na ty samá místa, když už to tam známe. Ale hotel dobrý, zabrala jsem postel a odmítala se hnout, protože po takové cestě se přece jeden musí pořádně vyspat. Nebylo mi to umožněno, celý týden mě někde tahali, vůbec na mě nebrali ohledy a přitom dobře vím, že jim zůstal ten vozík, tak mě mohli naložit a vozit. Nevozili, celé jsem to odchodila po svých, už ať se vrátíme domů, nehnu se z gauče až do vánoc.

Letošní rok nám tedy opravdu dává zabrat, 14.10.2019 Amálčina cesta skončila.

Jelikož s Amálou je to čím dál horší, nebo spíše pořád stejné, na nějaké veliké cesty už to není, tak se pohybujem spíše v blízkém okolí. Amálčino vozidlo se celkem osvědčilo, ona si na něj poměrně rychle zvykla a neprotestuje proti jeho využití. Objíždíme blizké či vzdálenější okolí, občas ji z vozíku vytáhneme, ona si postojí, popojde, postojí, pak ji zase naložíme a rychlostě blesku se poposunujem cestou necestou. Sice netrháme rekordy v ušlé vzdálenosti, ale to se nedá nic dělat.

Tentokrát jsme vyrazili na jih, zrzavec mrzavec je nadšený, jedeme do hotelu Ryšavý, tam se jí bude určitě líbit. No líbilo, super restaurace, super bazén. Panička už je celkem v pohodě, ale zase s Amálou je to nějaké horší, jak nám stárne, tak už neudrží tempo, jelikož ji samozřejmě nemůžeme nechat celý den na hotelu samotnou, tak aby ji ulehčili, tak jí koupili vozík. Normálně ji vozí, sem tam ji vytáhnou, aby se prošla, ona už toho moc nenachodí. A to je teda podvod, já to musím celé odchodit sama, mě vůbec nešetří, přece už jsem taky starší dáma, pokusila jsem se taky nastoupit a nenápadně se nechat povozit, ale nepovedlo se mi to. Byla jsem odhalena a musela to odchodit sama.

Bohužel v květnu nebylo vše jen radostné, 21.5.2019 nás po skoro 12 letech Micina náhle opustila.

Tak nám do toho brácha praštil. Byly jsme na svatbě, sice nás nechtěli pustit do kostela, že tam prý psi nesmí, to teda nechápu, jak to vlastně mohlo proběhnout, když my s Amálou jako nejdůležitější hosté jsme se nemohly účastnit, ale na oslavu už nás pozvali. Panička nás sice držela pod stolem aby nás prý nebylo moc vidět, ale já jsem stále vykukovala, protože tolik různého jídla pohromadě jsem už dlouho neviděla, ale nedařilo se mi nic ukrást a na parket mě tančit taky nepustili. A pak nás dokonce potupně zavřeli na pokoj. Prý, že už jsme tam prudily dost, tak ať taky chvíli jdeme chrápat. Amála to splnila v podstatě ihned, ale jak má noční hlídač jako já spát, když mu svěří celý penzion a pořád někdo courá kolem dveří tam a zpátky. To se přece musí hlásit, bohužel tam byl celou noc takový kravál, že mě nikdo neslyšel, tak jsem to nakonec taky vzdala a prospala to.

Sláva, panička už se nám zmátořila, takže můžeme zase někam vyrazit na výlet. No to jsem si mohla myslet, nenapadlo je nic lepšího, než zase do té Prahy za bráchou, to zas bude pochodové cvičení po městě. Furt budu na vodítku, nenechají mě s nikým se družit, nenechají mě nikoho pořádně postrašit, ti šílení turisti se na mě budou zase vrhat a budou mě chtít hladit, fotit se, děti se mi budou vrhat kolem krku, no prostě potupa pro strašlivého dobrmana. Nic mi nedovolí, hned mě pacifikujou. Takže to byla vlastně nuda, ještě že vyšlo počasí, bylo krásně teploučko, spíše jsme se jen tak flákali po centru.

Začíná další rok, tak uvidíme co nám přinese, hodně štěstí a zdraví všem, hlavně tedy té naší paničce, až se nám brzy uzdraví.