Perla a Walerie

Tak bude na vánoce Popelka nebo nebude? A co její tři oříšky? Budou? No samozřejmě, že bude! Ale u nás to letos vzala Perluša do vlastních rukou a vymyslela novou verzi této vánoční klasiky. Sice o nějaký ten den dříve, ale s plnou parádou. 30 ořechů pro Perlušku. I když to venčení plné skořápek dva tři dny poté jsme ji tedy nezáviděli nikdo. To má za to.

Zase Praha. Brácha tam maká jako divý, tak ho jedeme zkontrolovat. Panička jela sama už napřed na nějaké školení, my jedeme za ní s páníčkem, musíme ho kontrolovat a popohánět aby jel správně, nezdržoval a uháněl k Neumětelům. Teda k Braníku, budeme tentokrát bydlet úplně na druhé straně Prahy. Na Kovárně v Braníku, jako dvě sestry. Dojeli jsme v pohodě, panička dorazila za námi na hotel taky v pohodě, autobusem, což je v jejím případě naprosto neuvěřitelný výkon, protože naposledy jela mhd asi před čtvrtstoletím. Sehnala si jízdenku, nasedla na správný autobus, správným směrem, vystoupila na správné zastávce, což bylo trochu zjednodušeno tím, že to byla konečná, ale i tak to byl zcela mimořádný výkon. No asi je po mně, génius. Cha cha chi chi cho cho, dobrman génius. Pak už jsme jeli všichni za bráchou na návštěvu. A druhý den zase za bráchou, ale to nás tam nechali a šli si na nějakou výstavu, že prý tam obludy nesmí, tak jsme tam vesele celou dobu vyly, co si myslí nechat nás samotné v Praze, brácha nebrácha. Takže když se vrátili už nás do města vzali pěkně sebou, však jsme se od nich nehly na krok. Byli jsme na nějakém obrovském náměstí, fůra lidí, vánoční trhy, zrovna zkoušeli nasvícení vánočního stromu, to jsme teda trefili. Další den se už jelo domů, tak zase příště Praho.

My snad zase jedeme do Prahy, já se picnu. Tak se klidně picni, to nevidíš, že má pániček na zádech batoh se svačinkou, to jedeme jenom někam na výlet. A slyšela jsem, že to není Praha, ale Praděd. Tam to znám, tam už jsme byli. Ale netuším jak to tam vypadá, protože byla taková mlha přede mnou i za mnou, že nebylo nic vidět. Snad to bude dneska lepší. Bylo a o moc, mlha žádná, sluníčko svítilo jak o život, vítr nefoukal, prostě ideální počasí na výlet. Konečně jsme viděli ten uřezaný kopec plný vody, byli jsme u vysílače a pak jsme šli na oběd do nějaké horské chaty až do Švýcarska. A pozor, dobrman zeměpisec, nebylo ti Perlušo trochu divné, že v tom, podle tebe Švýcarsku, všichni mluvili stále česky. Jak vidím nebylo, tak věz, že jsme nedošli až do Švýcarska, ale pouze na chatu Švýcárna. To je jedno, oběd byl super, protože jsem něco dostala, takže je mi úplně jedno, kde jsem byla. Kde je panička, nebo jídlo, ideálně obojí nejednou, tam je vždycky dobře.

Zase v Praze, jsme tu teď nějak často, zatím musí něco být. No ty jsi Perlušo ale myslitel, samozřejmě, že za tím něco bude. Co třeba ten fakt, že brácha, tedy mladý páníček dostudoval a přestěhoval se sem za prací, takže tu teď bydlí a asi tu budeme jezdit za ním na návštěvu, proto tu jsme zase. Aha, a já jsem si říkala proč se jezdíme potkávat s bráchou tak daleko. Takže opět Praha, tentokrát žádné centrum, periferie někde na okraji, penzion normálně prakticky na vesnici, skoro jako doma. To jsme nemuseli jezdit takovou dálku, ale jelikož brácha přes den musel do práce, tak nám paníčci vymysleli program. Prý půjdem někam do zahrady, nevím proč z toho dělají takovou vědu, vždyť jsem na zahradě každý den, tak co. No to jsem teda čuměla, byli jsme v zoologické zahradě, ze začátku jsem byla ze všeho úplně vedle, tolik cizích a neznámých pachů jsem nikdy nezažila, ale za chvíli jsem si zvykla. Sem tam jsme sice s Amálou zapomněly na slušné vychování a pokoušely se něco ulovit, ale nebylo nám to dovoleno. Přitom takový tučňák, či pelikán na svačinu by nebyl k zahození. Snad příště. Pak jsme ještě taky byli v botanické zahradě, ale tam to stálo za prd, tam rostly jen samé kytky, nic co by se dalo poštěkat, zahnat, či ulovit. Nuda v Brně, teda v Praze.

Už jsme zase byly v Praze, bydlely jsme prakticky přímo na hradě s prezidentem. Tak to si trochu vymýšlíš, bydlely jsme sice v apartmánu přímo na Hradčanském náměstí, ale ne přímo na hradě. Ale byly jsme se tam podívat. Zrovna se zaváděly ty nová bezpečnostní opatření, takže v bráně policista s vojákem a že prý osobní prohlídka a skenování ručním detektorem. Chtěla bych vidět toho opovážlivce, který by chtěl přejíždět nějakým detektorem po naší Perluše, která se stejně pokoušela nepozorovaně proklouznout bokem, jelikož si myslela, že se zjišťuje co kdo kde ukradl a sežral. No naštěstí se to týkalo jen lidí. My jsme musely na vodítka a že prý nasadit košíky. Bezmozkovi ho páníček zapomněl v autě a pro mě ho pro jistotu neměli sebou vůbec, protože já jsem to měla na tlamě asi tak dvakrát v životě a po třetí to už nehodlám zkoušet. Jako vždy to tomu mrzavci zrzavci prošlo, udělala ty svoje oči, já nic, já malinkatý chrtík, ja bych nikdy nikoho nekousla, já snad ani nemám zuby, a mohla dovnitř. Mi to teda nevěřili, přesto že jsem se pokoušela na policistu vyskočit a olíznout ho, že jsem milášek a budu hodná, naštěstí už bylo celkem pozdě odpoledne a ty hlavní davy turistů už byly pryč, takže mě tam nakonec pustili dovnitř taky. Hrad nic moc, mnohem lepší to bylo v Petřínských zahradách a úplně nejlepší to bylo dole pod Petřínem v thajské restauraci, kde i přesto, že jsem si nic neobjednala, tak nám oběma donesli po misce granulí, které jsem samozřejmě z obou misek, dříve než si toho páníčci vůbec všimli, okamžitě sežrala.

Zase valašsko, ale tentokrát jsme zastavili prakticky tam kde stojíme vždy, ale jen pro nákup něčeho dobrého. Tentokrát jsme se tu ale ubytovali. Penzion krásný, apartmán zrekonstruovaný, paráda, tady se mi bude líbit. Pan majitel říkal, že bydlí hned vedle a má tam dvě kočky, prý se může stát, že se na nás přijdou po střeše podívat, jestli nám to nevadí? No jasně že nevadí, splněný sen, kočky nám budou chodit do apartmánu. Nevadí, nevadí, mi to taky nevadí ať přijdou. My si s nima budeme hrát. Naštěstí kočky zahlídly obludy už když prozkoumávaly terasu a slušně vychovány hlasitě zdravily. Takže je samozřejmě od té doby ani nenapadlo se přiblížit, k veliké lítosti obou oblud, které je poctivě vyhlížely. Jo, kočky nebyly a jinak jako obvykle, celé dny na nohách, 100 letních kilometrů v okolí. Cestou necestou, džungle, prales, vyčerpání, malinkatý chrt na pokraji svých sil, hrůza. Ale vždyť to není pravda Amálo, protože bylo poměrně horko, tak to naopak v lese bylo fajn, rozhodně lépe než na přímém slunci a ani ty kopce nebyly tak strašné. Na Kohůtku na borůvkové knedlíky jsme jely autem a ten kousek po hřebeni k Portáši a zpátky nestál za reč.

Rok se z rokem sešel a ač to děláme zcela vyjímečně, že by jsme jeli na stejné místo do stejného hotelu, stalo se. Asi ten zážitek z lanovky v nás zanechal takový dojem, že si to musíme zopakovat. A samozřejmě ružomberocký hotel Áčko se nám natolik líbil, že jsme si pobyt v něm rádi zopakovali. Ten nahoře to samozřejmě viděl a jelikož prý stvořil všechno, tak samozřejmě vymyslel i škodolibost a bylo. Lanovka se s námi v polovině cesty zastavila. Nic moc zažitek v letním horku, kdy teplota v kabince začíná stoupat v přímé úměře s vydýchavaným vzduchem. A v kabince třepající se dobrman a slintající vipet, kteří svorně věří, že nastal konec světa a dávají jasně najevo, že kdyby bylo po jejich nikdy by do toho pekelného stroje nevlezli. A vydýchavají poměrně rychle a intenzivně. I Amála, která si to tak pochvalovala, protože nemusí chodit do kopce, ale pěkně si nahoru vyvézt p...., a dokonce zadarmo, což je pro chrta vrchol blaha! Naštěstí jsme stáli asi jen tři minuty, takže se v podstatě nic nestalo, katastrofické scénáře byly okamžitě zapomenuty, a krásný den mohl pokračovat. V blízkém hotelu Malina nám při kávičce místní obsluhující slečna prozradila, že se to občas stane, ale po tom co to zapoměli znovu nahodit a zapnout a lanovka stála nějakou tu hodinku, bohužel v jedné kabince s panem ředitelem, tak od té doby už se to nestává a náprava bývá briskní.

Tak letos Amálo nejedeme do Itálie, ale o kousek blíž, k nějakému bledému jezeru. Zřejmě tam bydlí bledé tváře. Všechno jsem odposlouchala, budeme tam bydlet a jako obvykle, přesto, že budeme u jezera, tak žádné povalování a koupání. Bude se chodit, chodit a chodit. Okolo jezera, okolo nějakého jiného jezera, pak se pojede do nějaké bublaniny, no až mi z toho šla hlava kolem. Já se z tebe picnu, ty jsi normální analfabet. Jezero Bled a okolí a Ljubljana, ty bublanino. Bublaninu máš tak ty místo mozku. No ježíš, tak jsem se přeslechla, ale asi tam jedem nadlouho, balí toho nějak moc. Ano byly jsme tam dlouho, musely jsme obcházet pořád nějaká jezera, to první by ještě šlo, ale to druhé bylo nějaké delší, větší, širší a hlubší. Ještě, že se v něm dalo koupat a tím se osvěžit. Další den jsme to úplně otočili, místo letního koupání jsem se jeli podívat na biatlon. Teda ne přímo na nějaké závody, je přece léto, ale do Pokljuky, kde se v zimě závodí. Parádní střelnice, nechápu jak na tu vzdálenost něco můžou trefit. A ta Ljubljana taky nebyla tak hrozná, vlastně byla úplně super, protože jsme tam šli na večeři na místní promenádě a protože tam furt chodily davy lidí a někteří i se psy, kterým by bylo třeba vysvětlit, kdo velí v této restauraci, tak mě panička pod stolem neustále ládovala něčím dobrým, protože s plnou pusou se neštěká. A byl klid. Ty jsi fakt za kus žvance schopná dělat kotrmelce a jezdit na koloběžce. Kde je tvá hrdost?
Došlo i na vtipnou policejní historku, kdy jako už tradičně, jak nás celý rok nezastaví, tak absolvujeme policejní kontrolu pravidelně v cizině.
Slovinský policista: nesvítí vám levé světlo.
To není možné, je poledne, jasno, svítí slunce, tudíž světelný senzor nezapnul světla vůbec, takže nemůžou svítit. Svítí pouze denní LED.
Policista: zapněte je ručně, ať se podíváme jestli svítí.
Ano, samozřejmě zapnu, cvak, teď jsou tedy zapnuta a svítí obě v pořádku.
Policista: asi špatný kontakt, děkuji, můžete jet.
V podstatě jsme nepochopili o co mu vlastně šlo.

Něco se chystá, někam se pojede, ale je to nějaké divné, protože se nenakládá klec. To si snad dělají srandu, že chtějí jet zase bez nás. Ale vodítka postroje, misky, žrádlo a podobné nezbytnosti se balí, takže pojedeme. Celý problém byl v tom, že jsme měli ubytování bez jídla a bez bazénu, takže nebyl důvod obludy zavírat a mohly jsme s páníčkáma strávit nonstop 24 hodin denně. Jedeme prý někam na Vysočinu, tam to neznám, tam jsme ještě nebyly. Ten název ve mně nebudí vůbec důvěru, Vysočina to bude něco vysokého, to zas bude utrpení, jestli tam není lanovka, ukážu jim zase po čase oslíka, nehnou se mnou a nehnou. Naštěstí to vůbec nebylo tak hrozné, byli jsme v Třebíči, Telči a Jihlavě, takže spíše městská turistika. Jo, akorát dopoledne jsme vždy běhali po lesích okolo Třeště, kdy jsme bydleli, jinak odpoledne samá města, byla jsem tak unavená, že jsem ani nestihla nic vymyslet, asi už stárnu.

Je už celkem pěkně, tak proč někam nevyrazit. Kousek za kopec na Valašsku je vždy krásně. Pojedeme raději přes týden, aby tam nebylo moc lidí a v klidu jsme si to užili. Nemáme rádi přeplněné místa, ono taky není jednoduché například u snídaně, v plné jídelně uhlídat nenažraného dobrmana, který se neustále pokouší někomu vnutit a dělá chudáka, který už přes týden nejedl a něčím malým by nepohrdl. Ovšem měli jsme velké oči. Hotel Babská byl prakticky náš. Nafasovali jsme klíče od hlavních dveří hotelu, když jste tu prakticky sami, přece kvůli vám nebude někdo sedět celý den na recepci. Tak si otvírejte a zavírejte sami. Ovšem v kuchyni byl kuchař celou dobu, kvůli nám, nebo kdyby šel někdo kolem a přepadl ho hlad. Nešel a nepřepadl. Trochu přeháním, nebyli jsme sami, byl tam ještě jeden pár se psem, takže ideál, prázdný hotel jen pro nás. Tedy ideál pro nás, pro hoteliéra asi ne. A chystat ráno plné švédské stoly kvůli čtyřem lidem, to se taky moc nevidí. Jak vás není alespoň deset, tak šup servírovaná snídaně a hotovo. Počasí se podařilo, takže jsme mohli běhat po okolních lesích dosytosti, páníček naplánoval trasu na Bumbálku podél Vsetínské Bečvy, je tam na mapě cesta, tak to bude v pohodě. Nebylo, nebyla tam ani ta cesta, sice jsme se k jejímu pramenu propracovali, ale jen díky tomu, že bylo celkem sucho a tudíž tam toho moc neteklo a dalo se projít. Další den v okolí Karlovic po zbojnických chodnících to už byla proti tomu nedělní vycházka.

Začíná se nějak podezřele opakovat, prý maximálně jednou za deset let a už je to podruhé.
Nevzali nás sebou!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Nevzali nás sebou???????????????????????
Nevzali nás sebou.......................
Takže není vůbec o čem psát, protože bez nás se nemohlo nic zajímavého přihodit.
P.S.
Což je pravda, cítili jsme se úplně nesví, pobyt bez neustále něco vymýšlejícího dobrmana a stále lovícího vše co se v okolí pohne vipeta, byl pro nás vskutku podivný.