Perla a Walerie

Letošní vánoce byly úplně naprd, proběhly zcela v poklidu, páníček byl celý týden doma, hlídal cukroví na stole jako ostříž. Stromek taky nestál za nic, vůbec na něho nedali kolekci, jen nějaké nesmysly ze slámy nebo co to bylo. Zkoušela jsem to žvýkat, byl to hnus. Kapra se mi taky nepovedlo uzmout, prostě pěkně nepovedený týden. Těch pár lineckých a jedna ukradená houska se salámem se nedají vůbec brát jako úspěch. Nakonec jsme museli ve frontě potupně žebrat, aby jsme vůbec něco dostaly.

Jak dobře vědí všichni studenti, zkouška znamená, že se to musí zkusit a ono to nějak dopadne. Protože v létě nám to nějak nevyšlo, poctivě jsme trénovali, vypilovali všechny nedostatky, které nás trápily. Hlavně to odložení, vysvětlit dobrmanovi v rozpuku, že panička se může beztrestně vzdálit i na 1O a více metrů a neztratí se, že se doopravdy vrátí, že ho neodkládá na věčné časy, to byl tedy oříšek. Ale nakonec se to povedlo a nadešel velký den potvrzení vyjímečnosti naší Perlušky. Pokud tušíte nějakou zradu, máte pravdu, tentokrát si dement vymyslel, že touto skupinkou lidí rozhodně procházet nebude a bude daleko lepší, když je bude obíhat tryskem ve velikých kruzích. Ať nám uši vlají. Pro tentokrát jsme byli rovnou diskvalifikováni a finito. Prdín spokojeně pobíhal kolem rozhodčího a že prý je to super, že se ještě někdy uvidíme, že mu ukáže klidně další takové úžasné kousky. Takže studenti, ne, zkusili jsme to a přesto, že jsme se poctivě připravovali, tak nám to zase nevyšlo. Jak se říká, do třetice všeho dobrého, no uvidíme příští rok na jaře.

Protože páníčci mají úžasné vzpomínky na své mládí a prázdniny strávené v různých, tehdy pionýrských táborech, bylo rozhodnuto, že bych taky měla poznat zač je toho loket a stát se vzorným táborníkem. Samozřejmě na to bylo pohlíženo i z hlediska výcvikového, byl to totiž tábor výcvikový, tedy podle mě tábor, kde se páníčci uči, jak se vhodně chovat ke svým miláčkům. To se později ukázalo jako pěkná zrada, bylo to trochu jinak. Ale popořadě, panička vyhledala příslušnou destinaci a ukázala nám, kam to vlastně pojedeme, prý na dovolenou. Ubytování ve skromných chatkách. Když to uviděla Amála, zbledla jako chrt, tedy smrt, zalezla pod peřinu a odmítala vystrčit byť jen kousek nosu. Do žádné hnusné dřevěné chatky nejedu, všichni tam zmrznem, není tam topení, budu raději chodit s páníčkem celý týden do práce a pracovat, dement si tam bude lítat po lese a určitě vleze do toho rybníka co tam je, to by byla moje smrt, já bych se tam unudila k smrti. Nejedu a nejedu! Jelikož by se při cvičení stejně jen motala pod nohama a chtěla se všemi pouze závodit, že prý jen tak se pozná, který pes je nejlepší, nejrychlejší. Protože tábor byl za humny, přes kopec, bylo jí vyhověno a pouze tam za paničkou dojížděla. Zato Perluša byla ve svém živlu, cvičila jako divá a velmi svědomitě se připravovala na závěrečnou zkoušku, kterou byl tábor ukončen. Takových to sportovců, výtečníků, tam byla celá spousta a všichni trénovali jako diví. Sice většinou to byli různí ovčáčtí specialisté, ale našlo se i několik, dobrmanů. Příprava probíhala skvěle, a vše se podřizovalo zdárnému konci. Zkoušky nakonec proběhly k veliké spokojenosti, bohužel pouze majitelů ovčáků. Z pěti přihlášených dobrmanů ke zkoušce jich vyletělo pro menší, či větší prohřešky proti dobrým mravům - hádejte kolik? Ano celých pět, stoprocentní úspěch. Ty černé vychytralé potvory se snad musely domluvit a rozdělit si co a jak která provede a dokonale jim to vyšlo. Dobrmaní výmysly jsou pověstné, pes s vlastním názorem je sice úžasný zdroj zábavy, ale někdy se to prostě nehodí. Závislost na paničce je sice moc prima, když se ale dement rozhodne, že při dlouhodobém odložení na 20 metrů se od paničky nehne na krok, protože ta záludná a cizí osoba, kterou nazývají rozhodčí, by mohla paničku ohrozit a tudíž je zcela nutné se od ní nehnout ani na krok a nejlepší to bude se jí neustále dotýkat nosem, tak to prostě nemůže vyjít. Nevyšlo, snad příště.

Konečně pořádná činnost pro správného chrta, pojedeme na výlet do lázní za dědou! Budeme se celý den válet a rekreovat, popřípadě láznit. No nevím, nevím, možná tak trochu se vyválet v nějakém tom bahně by nemuselo být k zahození. Dobrá jdu si balit, ať tam neuděláme ostudu, ať jsem pravý lázeňský švihák. Což u dobrmana znamená, že ve chvíli, kdy zjistí a pochopí, že se někam jede, což ve většině případů je asi 30 milisekund po tom, co vás to teprve napadne, začíná poskakovat a pobíhat ode dveří ke dveřím, přinášet boty, vodítka, obojky, kapesníky, ponožky, prostě samé důležité věci, které je nutno vzít sebou. Do toho Amála zablokuje vstupní dveře a s úpěnlivým pohledem a sem tam tichým zavytím bedlivě sleduje paničku, aby ji náhodou nenechala doma a neodjela bez ní. Při třetím zakopnutí o dementa s vodítkem v držce, jsou obě vyhozeny ven, kdy stojí buď s nosem přítisknutám na sklo a brečí, nebo se popřípadě pokouší podhrabat pod plotem, že by už běžely nastoupit do auta. Při tom se dokáží tak neuvěřitelně zprasit, že mají hlínu až za ušima a než se doopravdy vyjede, musí se normálně vykoupat. I přes toto všechno se nakonec dílo povedlo, smečka se usadila v autě, okamžitě usnula a můžem jet. Ono to není až tak daleko, takže za chvíli jsme tam byli a už se to všechno hrne ven. Jenomže obě dvě se tvářily jakože jsme jeli snad celý den a noc a tudíž se musí strašně vyvenčit, mají hlad, žízeň atd. Je to super, když někam dojedete, zvlášť tady, krásné lázeňské městečko, turisté, návštěvy, procházky, klidná atmosféra, do toho se vám z auta vyřítí obluda a udělá uprostřed takovou hromadu, že to vypadá, že jste ji nevenčili snad dva měsíce. A ještě se spokojeně směje, že se to prý výborně povedlo a ve skvělé náladě seštěká vše co se pohne v celém širokém okolí, a co prý bude k obědu. Do toho se zrzavec nenápadně plíží za vykrmenými holuby, že prý si ten oběd zařídí sám. A do toho všeho se Perluša rozhodne, že se vlastně bojí berlí a invalidních vozíků, což je v lázních poměrně problém. Nakonec jsme všechno přežili, dědu našli, i ten oběd byl a všichni to přežili bez úhony. Jo oběd, musela jsem ležet v nějaké hnusné zaplivané hospodě na zemi, ano na zemi a vůbec nic mi nedali. Dokonce mě zkoušeli napojit nějakým hnusným smradlavým patokem, že prý je to léčivé. Se jim na ty lázně můžu vykašlat, takhle jsem si to nepředstavovala, to jsem mohla fakt raději zůstat doma.

Březen, na klec si vlezem. Máme tu jaro, to naprosto úžasné roční období, kdy je vlastně ještě zima, tudíž Amála spí zimním spánkem a dostat ji ven je veliký problém, protože táááák stráááášně mrznééééé, že to přece nemůůůůůžete myslet vážně, že bych tam šla dobrovolně. Zato Perluša prohlašuje, že už je vlastně skoro léto, tudíž se neustále dožaduje být venku, kdy ji poměrně rychle namrzá prdel a tak se klepe za dveřma, že by vlastně raději šla dovnitř. Tam okamžitě rozmrzá a začíná se dožadovat puštění ven, protože je tam přece krásně a takhle se to celé opakuje neustále dokola k velkému pobavení všech zůčastněných. Modlíme se za opravdové teplo, jinak se z toho zblázníme.

Sešel se nám zase rok s rokem a začínáme další. Místo obvyklého lednového polehávání a odpočívání po náročných vánocích, vždyť to by jeden nevěřil, co to dá práce pořád hlídat, co se kde na stole mihne, co by šlo sežrat, popřípadě, co ještě použitelného by se našlo v koši, jsme se letos i s páníčky rozhodli zahájit rok aktivně, sebrali jsme se a hnedle v lednu jsme vyrazili na výlet. Jakýpak výlet, normální mučení to bylo, kdopak to kdy viděl chodit celý den po nějakých pamětihodnostech, pak se s bídou dvanáct hodin prospat a zase celý den ve městě. A čtyři dny takhle po sobě. Myslela jsem si, že si snad ochodím celé tlapky. Ale zase tak hrozné to nebylo, vždyť se to dalo vydržet. I když ty památky nic moc, Karlův most a Kampa by ještě ušla, Vyšehrad už nebyl zas až tak super, pořád nahoru a dolů, žádná možnost občerstvení, to už lepší byl výlet do Nuslí, kde si panička našla sushi restaurant, sice nám nedali, ale aspoň to tam krásně vonělo. A ta pizzerie v centru, to byla lahůdka, tam jsme i něco vyloudily. Jo, ale kdyby jsi nebyla dement, který odmítá hromadnou dopravu, štěká na každou okolo jedoucí tramvaj, tak jsme se mohli vozit a nachodili by jsme toho daleko méně. A ta úžasná scénka s jezdícími schody, tak ta se fakt povedla. Stejně jsi je nepřeprala a kvůli tobě jsme se nesvezli metrem. Ještě, že se tě povedlo nacpat do lanovky, jinak by jsme snad i na ten kopec horolezcovali pěšky. No, co, co , co, když něco neznám, nebo se toho bojím, tak to prostě seštěkám, aby to ze mně mělo strach. Jasně, ten eskalátor se klepe ještě teď. Panebože, proč jsi stvořil něco takového jako dobrman? Proč nás trestáš? Nedělej nedělej, když si tě fotili turisti, napínala jsi se v tom svém oblečku jako pružina. Sice jsme nachodily hromadu kilometrů, ale jak už jsem říkal, mělo to i kladné stránky, a třeba stánek s klobáskami na Václaváku je velmi příjemné místo, tam bych se zastavila klidně znovu. No nedopřáli mi to, po čtyřech dnech nás naložili do auta a tradá domů, a po cestě zrada za zradou, kdekoliv zastavili, tetokrát nás nechali v autě a šli sami. Já chci taky na kafe, na oběd a tak. O ničem takovém nevím, musela jsem dospat ten spánkový deficit po těch probdělých dnech, plných náročných pochodových cvičení.