Perla a Walerie

Vánoce jsou prý svátky klidu. Říkejte to někomu s dobrmanem, že někdy nastane klid. Kupodivu letos to tak u nás bylo, je to k neuvěření, přežili jsme celý konec roku v absolutní pohodě a klidu, nikdo nic nesežral, na nikoho ježíšek nezapomněl, půlnoční silvestrovský ohňostroj obě obludy vcelku v klidu prospaly, takže letos opravdu vánoce byly svátky klidu. Až na tu divnou zimu nezimu, vlastně to ani moc jako vánoce nevypadalo.

Protože nám ta zima nějak nepřichází, jelo se zase cvičit. Amála sice protestovala, že právě zjistila, že je vlastně medvěd a tudíž by měla ulehnout k zimnímu spánku. Nemáme ji tedy rušit a opatrně vzbudit asi tak v dubnu, květnu, kdy se teploty vrátí do chrtího normálu, to jest nebudou holomrazy, to jest bude nad deset stupňů. Nebylo jí vyhověno, byla zabalena i se všemi svými oblečky a svetry a jeli jsme cvičit. Přesto, že jsme vyjeli za relativně krásného počasí a jeli na jih, nastala změna a do rána napadlo trochu sněhu a byli jsme v zimě. Bylo to naprosto příšerné, už když jsme vyjížděli dalo se s největším sebezapřením vydržet chvíli venku a to jen na slunci, ale co nastalo ráno, to by se krve v chrtu nedořezal. Normálně bílo, kupy sněhu, musela jsem se v tom brodit snad po pás. Ano po pás v chrtích mírách, takže napadlo zhruba pět centimetrů mokré břečky, která během dne úspěšně odtávala a při návratu domů, zmizela po cestě úplně a bylo zase sucho a doma po sněhu nebylo ani památky.
Na Dešné se cvičení konalo naposled, problémy nějak eskalují a už tu zřejmě pejskaři nejsou vítání. Hledá se prý nové místo a vypadá to na nějaký Královec. To se Perluše bude určitě líbit, ona si myslí, že je královna, a zrzavec mrzavec to taky poslouchal se zájmem. Prý tam mají závodní psy , co běhají se saněmi, kárami, koloběžkami a tak, no to si ta naše závodnice nemůže nechat ujít, akorát ji nějak uniklo, že by měla být do něčeho zapřažena a až potom závodit. Uvidíme.

Podzimní čas byl věnován výletům za účelem utahání neutahatelného tvora, který při povalování doma nevydává žánou energii, zahrada mu v tomto počasí nestačí a nakumulovanou energii poté ze sebe musí dostat ven, nejlépe v době usínání ostatních členů smečky. Popřípadě ještě lepší varianta nastává v době okolo čtvrté hodiny ranní, kdy se Perluša vzbudí a rozhodne se, že už je vlastně vyspaná a tudíž může zvesela začít nový den. Pokud přímo nezačne skákat po paničce v posteli, vstávej, vstávej už je ráno, zůstává stát vedle a ze tří centimetrů na ni upřeně hledí, probuď se, prosím tě probuď se. Jelikož jí přenos myšlenek ještě moc nejde, vylepší to šťouchnutím nosem, popřípadě olíznutím. Cíl je splněn, panička je probuzena. Ovšem v úplně jiném rozpoložení mysli, než dorůžova vyspinkaná obluda, takže to končí seřváním, popřípadě nařezáním na prdel. To si potom uraženě jde stěžovat Amále, kterou tím samozřejmě probudí taky, a jelikož ji to sděluje uraženým štěkáním, tak vzbudí i pánička, kterému Amála chrápe pod peřinou a který do té doby statečně simuloval, že spí, aby nepřišla obávaná věta: "třeba se jí chce ven, skoč s ní". A už jsme vzhůru a nasraní všichni, i když každý z jiného důvodu. Jediná obrana proti této noční kratochvíli je dostatečně obludu utahat ještě během dne, aby ji nic takového ani nenapadlo a spinkala až do rána. Z tohoto důvodu se pro obludu vymýšlejí výlety, protože obyčejné běhání po zahradě ji připadá naprosto všední a na její únavu nemá prakticky vliv. Takže se pojedem podívat někde po okolí, spojíme příjemné s užitečným, čili páníčci se někde podívají a přišera se dostatečně unaví. Pouze s Amálou bývá problém, protože po ujití asi tak šesti až sedmiset metrů začíná stávkovat, že ona nikam nechtěla, jí se rozhodně chodit už nechce, už tam budem, a když už tam jsme, proč se okamžitě navracíme domů a nedoháníme spánkový deficit. Do toho Perluša bez jakékoliv známky únavy naběhá okolo nás asi tak dvacetšestkrát více než my všichni dohromady, po příjezdu domů je čilá jako rybička, protože si v aute cestou zpátky přece hodinku zdřímla a ve čtyři to začíná celé nanovo. Tak tedy nevím, nevím, jestli to má vlastně smysl?

Protože minulý výcvikový víkend byl ovlivněn hárajícím stavem našich dvou zlatíček, kdy jedna i druhá jen přemýšleli jak zdrhnout a cvičení je nějak zvlášť nezajímalo, jelo se tento měsíc znovu. Na staré klasické místo, za Ivošem do Dešné. Už jsme tu nebyli pěkných pár pátků, s hrůzou jsme zjistili, že jsme tu nebyli dobré tři roky. Perluša tu byla vlastně ještě jako štěně. Přesto jsme potkali pár starých známých, jak psů tak lidí, pár nováčků a samotné místo se taky moc nezměnilo. Tedy vlastně změnilo, nová restaurace, do které už psi nesmí, na hřišti už nás taky neviděli zrovna moc rádi, no nevím, nevím, co se děje. Ubytování v chatkách taky podražilo, přitom ty zůstaly pořád stejné, celkem hrůza, pro pejskaře na výcvikovém víkendu samozřejmě dostačující, ale dovolenou by jsme tu určitě trávit nechtěli. Ale to je jedno, to nemá nic společného s tím proč jsme tu, s procvičením Perly, u Amály se s ničím takovým nepočítá, té je úplně jedno kde prospí celý den, hlavně, že není sama. A cvičení bylo jako vždy u Ivoše parádní, ten dement nám to snad dělá naschvál, že se tam vždy tak snaží a všechno mu jde a umí to. Doma se potom tváří, že neumí do pěti napočítat, nějaké sedni, lehni jsou pro ni cizí slova v naprosto nesrozumitelném jazyce, které nikdy neslyšela a absolutně neví co si pod nimi představit a udělat. Takže přes všechny výhrady k Dešné, se tam asi přestěhujem a budeme mít poslouchajícího psa.

Po měsíci zase zpátky. Prý mi ten výcvik jenom prospívá, tak jsme tam jely zase. Teda jeli úplně všichni. Nechápu proč musíme Amálu pokaždé tahat sebou, když to celé prospí v autě a chatce a nikdo nikdy s ní nic necvičí. Opět velmi různorodá sestava, která to tentokrát měla obohaceno o mé hárání, tudíž jsem byla k ostatním poměrně milá a taky oni ke mně měli pozitivní vztah. Tedy hlavně psi, fenky byly protivné jako obvykle, tam se nic nezměnilo, musely jsme si to vyštěkat. Ale nápadníci se chovali úplně jinak než obvykle, dokonce si mě předbíhali, tedy spíš zabíhali, furt jsem měla někoho za zadkem. Chvílemi mi to snad ani nevadilo, byla jsem celá naměko, dokonce jsem se nachala očichávat a tak. No prostě věci nevídané, kdo neviděl neuvěří, potvora jedna, nechala ostatní dokonce k sobě přiblížit na vzdálenost menší než obvykle. Nehysterčila, neutíkala, a považte, ona na ně ani neštěkala. Ano neštěkala, takhle krásný a klidný víkend si nepamatuji co se ta obluda k nám nakvartýrovala. Já jsem jednoznačně pro to aby bobrmani hárali nonstop, to bude na světě krásně a klid. Jelikož jsme holky synchronizované, tak to na mě přišlo samozřejmě taky, takže mě už nechte být, nemám čas, musím jít shánět ženicha. Ano je to tak, přes všechny okolnosti si mrzavec vůbec neuvědomuje svou psí důstojnost, pod různými záminkami se pokouší neustále utéct a spaktovat se s jakýmkoliv okolo pobíhajícím psem. Dokonce jsem ji viděla na procházce, jak se dívá zálibně za plot na ovečky, jestli by to nešlo nějak domluvit. Naštěstí víkend uplynul jako voda, obě háravky byly uhlídány, naloženy do auta a odvezeny zpátky domů, kdy na zahradě vymýšlejí jak zdrhnout, popřípadě jestli by tu matku přírodu nešlo obalamutit, že by se zařídili nějak spolu a vychovávaly vzniklé chrtomany.

Prý pojedem na dovolenou do lednice. To se mi krajně nezamlouvá, ten název je velmi podezřelý, já tedy absolutně nechci trávit čas v místě, které sa takhle příšerně jmenuje. Co když tam, a je to velmi pravděpodobná, bude tak, jak se to jmenuje. Já chci jet do Teplic, nebo jakéhokoliv místa nad Teplou. Tam musí být krásně. Jako vždy mé stížnosti nebyly vyslyšeny, napakovali nás do auta spolu s další asi tunou věcí a vyjeli jsme. No nejeli jsme zase tak dlouho a v podstatě pořád na jih, takže má ostražitost přece jen polevila. Není lednice jako Lednice, v téhle bylo teplo a pěkně. Tobě se tam možná líbilo, mi tedy vůbec ne, nepustili mě nahoru na minaret, chtěla jsem svým libým hlase svolávat vše z okolí. Do skleníku mě taky nepustili, prý tam nejsou žádné myšičky, co by šly vyhrabat. Nekoupili mi zmrzlinu, párek, rohlík, oplatek, prostě nic. Chtěla jsem se svézt kočárem, taky mě tam nepustili, přitom jsem měla už dopředu nachystané, jak ty koně budu popohánět. A nevzali mě ani na loďku, prý, že bych s ní udělala ponorku. Celý výlet tedy hodnotím negativně. Jenom hotel byl moc pěkný, hlídala jsem svěřené patro, aby si ostatní hosté nemysleli, že se můžou courat po chodbách, jak se jim zachce. To by teda nešlo, pořádek musí být. Byli jsme i v Břeclavi, ve Valticích, na Nových Mlýnech a já už ani nevím kde všude. Jeden den se páníčci od rána tvářili jako, že dneska se stane něco světoborného, normálně jsme po snídani vyjeli, ale jeli jsme trochu déle. Pak jsme přijeli do městečka, a oni pořád dobře se dívej, tady už jsi byla, vylezli jsme na nějaký kopeček s kapličkou, furt mi směřovali hlavu jedním směrem, a dívej se dívej, tam jsi se narodila, odsuď pocházíš. Amála brblala: proto jsme snad na tu velehoru nemuseli lézt, ona si to stejně nemůže pamatovat, byla úplné mimino. Já si to moc dobře pamatuju, že jsme tu byli, a už tenkrát jsem vás varovala, že z toho překrásného miminka vyroste obluda, ale nikdo mě neposlouchal a dopadlo to tak, jak to dopadlo a můžete si za to sami, protože na mě nikdo nedá. Po obědě na náměstí jsme se dokonce jeli podívat na můj rodný dům, pozvali nás dokonce dál, nějací cízí lidi kolem mě skákali a jásali, jak jsem krásná. To snad vím, to mi nemusí říkat. Že prý jsem celá maminka, jaká maminka, moje maminka je přece moje panička, vůbec nechápu co tím mysleli. Mrzavec se samozřejmě nechal drbat a hladit a celý se vrtěl. No hrůza, vůbec nikdo nehlídal co se děje kolem, a to tam byly koleje a jezdily vlaky, co kdyby některý chtěl vjet dovnitř, to jsem tak nemohla nechat, takže jsem to tam okamžitě zabrala a ostražitě hlídala. Takže nakonec v podstatě pěkný výlet.

Uplynul nám rok od loňského letního výcvikového tábora, a pro jeho veliký úspěch bylo rozhodnuto, že tato veleúspěšná akce se musí zopakovat. Pro tentokrát byl pro jistotu vybrán tábor, na kterém se na konci neskládají zkoušky, protože panička odmítla absolvovat toto psychické vypětí znova. Nevím proč, když mě to cvičení a následné přezkušování strašně baví, je to skvělá možnost předvést něco z dobrmaních skvělých nápadů. Měla už jsem pro zkušebního komisaře připraveno pár čísel, snad někdy příště, protože panička to stále ještě nevzdala. Jeli jsme na Zbraslav za Ivošem, s kterým už jsme nějaký ten výcvikový víkend, či tábor absolvovali. Bohužel zrzavec jel s nami, takže bylo jasné, že bude neustále narušovat výcvik svými nabídkami k běžeckým soubojům. Naštěstí si ho páníček držel u chatky, takže to nebylo tak hrozné. Sestava účastníků byla různorodá, od pidi pejsků po obludy nevídaných rozměrů. Počasí nám přálo až moc, byly zrovna ty největší vedra, takže cvičit v pětatřiceti stupních bylo opravdu náročné. Ale samozřejmě to šlo zvládnout, dokonce za námi přijel i figurant, abychom si mohli pořádně zakousat na profíka. Bohužel ho hned druhý pes pokousal doopravdy, takže na ostatní se nedostalo. Kdybych věděla, že to nebude zase jako, do nějakého uslintaného rukávu, tak jsem samozřejmě šla hned první a zakousla bych ho doopravdy. Chybami se pes učí, takže snad příště, musím jít první. Obrany tedy skončily dříve než začaly, a drilovala se poslušnost. To mě moc nebaví, protože to všechno umím, tak proč to pořád zkoušet dokola. Přece umím přijít na zavolání, panička to dobře ví, co ji teda nutí opakovat to znovu a znovu. Proč bych měla přicházet, když to umím, jednou stačí a basta, pak si volej jak chceš, já tě slyším, ale obě víme, že to umím, tak co bych chodila. Takže nám vznikaly veselé situace s dobrmanem s vlastním názorem. Přesto jsme celý týden zvládli naprosto v pohodě, vrátili se domů a s paničkou asi tři dny prospaly. Samozřejmě i s Amálou, která se tam sice s páníčkem flákala celý týden, ale tvářila se, že je unavená stejně jako my.

Tak nás zase vytáhli do přírody, normálně nás naložili do auta a vyjeli jsme. Ale nejeli jsme jen tak se někde proběhnout. Protože jsem hlava otevřená a viděla jsem, že balí spousty oblečení, bot, vodítek a obojků, bylo jasné, že to bude něco většího a hlavně delšího. Možná i s noclehem. To by bylo báječné, strašně ráda poznávám nové prostředí, kde si můžu s místními usedlíky vyměňovat poznatky ohledně hlídání svěřeného prostoru a tak. No to je snad jasné, že se jede na více dní, když s náma jede ta odporná klec, do které nás určitě zavřou a budou si chodit na jídlo bez nás, dívala jsem se páníčkovi přes rameno, když to objednával, psi tam do restaurace nesmí, prý to tu chvilku vydržíme. No to teda uvidí, já budu výt takovým způsobem, že se odstěhuje i ten poslední vlk co prý po Beskydech běhá. I přes mrzavcovy protesty, jestli se nezbláznili, že na hory se dá jet tak maximálně na přelomu července a srpna, a to stejně jen když se mimořádně vydaří počasí, jsem tam dojeli. Bungalov parádní, terasa nad údolím s krásným výhledem a úžasnými podmínkami pro šíření zvukových vln. Poštěkala jsem, než mě stačili zavřít dovnitř, všechno co se v okolí 15 kilometrů pohlo a myslím, že se vlka bát nemusíme a můžem do lesa. Ano, šli jsme hned ráno, prý vyrazíme směrem na Lysaňu, nevím kdo vymyslel, že na horách se bude chodit do kopce, nejsem kamzík. Převýšení jak na Čumulungmu, žádná Lysá, samé stromy, kořeny, kameny a všichni psi co jsme potkali říkali, ne, že už tam budem, jak se mi a paničce snažil namluvit páníček, ale že je to ještě asi 2126874 psích kroků. A to byl labrador, mých kroků je to o milion víc. Naštěstí panička má rozum a začalo pršet, takže z toho vysokohorského treku byl downhillový úprk do sucha a bezpečí bungalovu. Nevzali nám oblečky, takže jsme promokly, no mi to nevadilo, ale zrzavec simuloval akutní zápal plic a zase mu to vyšlo, prostě jsme se vrátili a trávili odpoledne v bungalovu. Krytá terasa je fajn, tam trocha deště nevadí, chtěla jsem hlídat svěřený prostor, ale furt se mi tam někdo coural, páníčci pořád něčím obtěžovali, kafíčkovali, dokonce si tam četli, prostě opruz, ani chvíle klidu na samostatnou práci. V podstatě v tomto rytmu to kvůli setrvávajícímu deštivému počasí pokračovalo až do konce víkendu.

Každý správný dobrman musí cvičit a cvičit, aby byl ještě chytřejší a dokonalejší než ostatní tvorové. A to neznamená jenom nějaký stále se opakující dril na cvičáku, pche. Inteligentní dobrman ví, že je nutné nezahálet a ve volných chvílích, třeba když je panička v práci se věnovat samostudiu. Nějaká vhodná literatura k prozkoumání se vždy najde. Samozřejmě je nutné ji prostudovat komplexně a důkladně do hloubky, aby panička viděla, že se tu celý den jenom neválím a nelenoším.

Chtěli ze mně udělat ledovou sochu!!! Vzali nás v tom největším mrazu na hory, do větru, sněhu, vánice. Sice mi oblékli všechno co našli, ale to vůbec nestačí, i kdybych měla na sobě tisíc vrstev, tak prostě slušně vychovaný páníček ví, že v teplotách pod 10 stupňů chrti nevycházejí ven. A bylo -10 stupňů. Dokonce navlékli tu příšernost i na Perlu, to znamená, že fakticky mrzlo, vím to určitě i v televizi ukazovali, že když se nechá voda v mrazu venku, tak fakt zmrzne. Tak co asi tak udělá malilinkatý hubený vipet, když ho necháte venku v mrazu. Zmrzne i přes ty všechny oblečky co na něj navlečete. Sice jsem nejprve zkusila úhybný manévr, jako že zalezu pod sedadlo, třeba si mě nevšimnou a nechají mě v autě, pak jsem je zkusila přesvědčit, že budu hlídat auto, ale nebylo mi to nic platné, musela jsem ven a brodit se sněhem, prý podíváme se na to ledové království a ty sochy. Tak to teda viděli sochu, zatím co pablb si vesele skákal po sněhu mráz nemráz, ze mně měli ledovou sochu jak vyšitou. A kdyby mě páníček neschoval pod bundu, tak mě tam můžou vystavovat navěky.

Za všechny psy rozhodně požadujeme aby ta amnestie byla rozšířená na všechny nespravedlivě zavřené psy, kteří jsou uzavřeni na svých zahradách, nemohou volně běhat a štěkat na všechno kolem.



Perla a Amálka

Opět se nám sešel rok s rokem a zase začínáme další. Jelikož s dobrmanem jeden nikdy neví, co ho vlastně potká, doufejme, že bude klidný a pohodový. Nebo ne, Perlušo, vidíš v nastávajícím období něco jiného? Vidím věci veliké, s tím koncem světa to nějak nevyšlo, takže doufám, že tu máme další úspěšný rok pro vymýšlení dobrmaních nápadů. Panička něco říkala o třetím psu do party, to by bylo super, určitě by to byl další bobrman, naučila bych ho všechny kousky co znám. Akorát páníček něco pokřikoval v tom smyslu, že jedině přes mou mrtvolu, ale jelikož tohle vyhlašuje vždycky a jsem tu já, zrzavec i minda, tak nevím, nevím, kdo má u nás vlastně hlavní slovo.